Obraz „Ecce Homo“ od Domenica Fetti

Otázka, která zazněla Zinzendorfovi:

Toto jsem učinil pro Tebe, co uděláš ty pro mne?

Více...

Posvátné stezky - Garry Thomas

Každý člověk má trošku jiný duchovní temperament: Naturalisté, Smysloví, Tradicionalisté, Asketici, Aktivisté, Pečující, Entuziastičtí, Kontemplativní, Intelektuálové. Více...

Závěrečná práce na Stáži KAM 2000/01: Bruce objevil mezi odevzdanými testy jeden, který byl opravdu hrozný. Napsala ho nějaká Bekky - nenápadná dívka, která seděla v zadní lavici. Bruce jí chtěl dát pětku, ale pak na písemku napsal: "Milá Bekky, věřím, že tato písemka nevypovídá nic o tom, jaká jsi vevnitř a proto se těším až Tě blíže poznám. Profesor." A známku nenapsal. Druhá písemka už nebyla špinavá od kečupu, ale i při nejlepší vůli byla na čtyři mínus, ale Bruce opět místo známky napsal vzkaz: "Díky, Bekky, že mi dáváš poznávat, co je v Tobě skryto. Jen tak dál!" A čtvrtý test, ten byl... Byl skvělý! Bruce na písemku napsal: "Milá Bekky, čtu si tvou práci, stojím na stole a skáču radostí, protože vidím, co všechno v Tobě je. Jedna plus. Bruce Wilkinson."

Autor se ve své knize zaměřuje na nalezení a uvolnění biotické síly, která se projevuje jak v přírodě tak i v církvi. Je to zděděná schopnost organismu rozmnožovat se a přežít. Úkolem vedoucích není snažit se "vyrábět" církevní růst, ale spíše hledat způsoby, jak uvolnit tuto biotickou sílu, kterou Bůh vložil do každého křesťanského společenství. Schwarz toto tvrzení odvozuje ze tří různých zdrojů: vědecký výzkum církve, pozorování přírody a studium Písma.

Nejdříve se autor v knize zabývá rozdíly mezi naším stoletím a stoletími předcházejícími. Poukazuje na to, že člověk býval více svázán se společností skrze rodinu, těsné vztahy v dílně řemeslníka, živnostenské cechy a církev. Dnes jsme oproti tomu ztraceni v anonymitě velkoměsta a rozměrných podniků. Proč se to stalo? Tournier uvádí čtyři hlavní důvody:

V rámci své přípravy na přijímací zkoušku na Vyšší odbornou školu sociální jsem si jako doporučenou literaturu přečetl knihu „Lidský vztah jako součást profese" a můžu upřímně říct, že mě nadchla. Tato kniha je určena všem lidem, kteří pracují v pomáhajících profesích (například sociální pracovníci, pedagogové, lékaři, psychologové nebo zdravotní sestry) a k těmto profesím bych já osobně přiřadil i veškerou práci v církvi.

O této knize jsem slyšel mnoho dobrého, ale k tomu, abych si ji přečetl, mě přiměli dva lidé. Petr G (koordinátor práce s dětmi a mládeží v mém sboru) byl velmi zasažen horlivostí Billa Wilsona a jeho nasazením pro službu a Petr H (jeden z bývalých učitelů na KAMu) po přečtení této knihy začal přehodnocovat svou službu a znovu si uvědomil, že nejdůležitějším předpokladem pro službu je láska k Bohu a k lidem, kterým sloužíme. Díky nim a mnoha dalším jsem se těšil, že si tuto knihu přečtu a mohu říct, že jsem nebyl zklamán.

Když jsem přemýšlel, jakým tématem se budu zabývat ve své integrační práci, okamžitě se mi vybavilo slovo přátelství. Myslím si, že přátelství a hluboké mezilidské vztahy by měly být pro církev něčím zcela přirozeným a každý křesťan by měl mít alespoň jednoho opravdu blízkého přítele. Bohužel to tak zatím není, alespoň když přemýšlím o svém sboru, a právě proto jsme si v naší mládeži dali jako jeden z hlavních cílů pomáhat s budováním přátelství mezi mladými lidmi.

Kdysi jsem četl příběh, který mě velmi oslovil. Jedna třídní učitelka dostala skvělý nápad. V hodině občanské výchovy rozdala každému žákovi tři stužky, na kterých bylo napsáno: „Vážím si Tě." Řekla jim, aby tyto stužky věnovali někomu, koho si opravdu cení. Tento člověk by zbývající dvě stužky dal někomu dalšímu a ten by potom daroval poslední stužku. Jeden žák věnoval stužky svému otci, který z toho byl samozřejmě potěšený a hned druhý den daroval dvě stužky svému kolegovi v zaměstnání, který byl jeho dobrým přítelem.

Když jsem studoval na biblické škole v Kolíně, tak můj ročník připravil našim druhákům k jejich ukončení studia dárek na rozloučenou. Každý student dostal arch čistého papíru a ostatní spolužáci mu měli napsat něco povzbudivého. Už předem jsem tušil, že to bude dobrá věc, ale skutečnost předčila mé očekávání. Po několika dnech jsem dostal svůj arch popsaný vzkazy od mých kamarádů. Některé z nich byly docela formální a nic neříkající, ale většina byla upřímná a pro mě velmi šokující.

V roce 1992 byl proveden  průzkum o tom, jak, kdo, kde a koho evangelizuje v  Československé  republice a také, jaké jsou vyhlídky pro  evangelizaci v následujících letech. Tato studie se mi dostala do rukou (musím z ní napsat úvahu do českého jazyka) a celkem mne zaujal, jelikož  zmíněná "následující léta" je období, ve  kterém  právě  teď  žijeme.  Slova  autora průzkumu :"Zdá se pravděpodobné, že zájem (o  křesťanství) bude  mít jen krátké trvání, jelikož snaha o materiální úspěch se stává  hlavní pohonnou silou v zemi. To znamená, že po několika letech dojde k opětovnému  úpadku  církví..." se bohužel  naplnila.

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne." Exodus 20, 2-3

Pro mnoho lidí je toto přikázání těžko přijatelné, protože staví člověka před volbu. Před rozhodnutí, které by se dalo hrnout slovy buď anebo. Buď Bůh Židů a křesťanů anebo nic. Není to fanatismus? Zvláště v dnešní době zřejmě ano.

Před třemi lety jsem absolvoval stáž Křesťanské akademie mladých a v rámci nejrůznějších seminářů jsem měl možnost vyslechnout i přednášku o Postmodernismu od Davida Nováka. Toto téma mě opravdu zaujalo. Především se chci zamyslet nad tím, jak se postmoderní člověk dívá na pravdu, protože pravda formuje náš světový názor, jehož součástí jsou i naše etické normy a výsledné chování.

Nedávná letní olympiáda v americkém městě Salt Lake byla pro mě pozoruhodná nejen skvělými sportovními výkony, ale i nenápadnou propagací Církve Ježíše Krista posledních dnů. Kdykoliv v televizi nebo v rádiu padlo jméno tohoto města, tak ve spojitostí s tím, že je to hlavní město mormonského státu Utah. Myslím, že tato olympiáda byla opravdu geniálním tahem Mormonů. Nikdy sice nezaznělo něco konkrétnějšího o této „církvr", ale když se dnes zeptáte kohokoliv v naší republice, čím je zvláštní stát Utah, tak pravděpodobně odpoví, že tam byla olympiáda, kde jsou nějací Mormoni a že ti Mormoni asi ani nebudou „zlí", když se podíleli na takové krásné a kulturní akci.