Jak povzbuzovat?
Když jsem studoval na biblické škole v Kolíně, tak můj ročník připravil našim druhákům k jejich ukončení studia dárek na rozloučenou. Každý student dostal arch čistého papíru a ostatní spolužáci mu měli napsat něco povzbudivého. Už předem jsem tušil, že to bude dobrá věc, ale skutečnost předčila mé očekávání. Po několika dnech jsem dostal svůj arch popsaný vzkazy od mých kamarádů. Některé z nich byly docela formální a nic neříkající, ale většina byla upřímná a pro mě velmi šokující.
Někteří lidé, které jsem považoval za své vzory, mi napsali, že i já jsem pro ně byl vzorem. Například Marcela, která se velmi intenzivně připravovala na Misijní cestu do Mongolska. Podařilo se jí získat sponzory, kteří ji finančně zabezpečovali, nadchla několik desítek modlitebníků, kteří jí modlitebně podporovali. Studovala biblickou školu v Kolíně a přitom ještě zvládla absolvovat půlroční misionářský kurz ve Finsku. Dívka, která svou vytrvalostí a vírou zahanbovala většinu mužů, mi řekla, že jsem pro ni vzorem ve víře a vytrvalosti v modlitbách. To pro mě byla příjemně šokující zpráva, a takových jsem na svém archu měl několik. Dokonce mi tam dva lidé napsali své vlastní básničky. Tento list je pro velkým pokladem a ještě i dnes, když mě přepadne nějaká chmurka, tak po něm sáhnu a pro povzbuzení si ho přečtu. A můžu říct, že to zabírá, protože si uvědomím, že existují lidé, kteří mi věří, váží si mě a vidí v mém životě obdarování od Boha.
Jak tedy povzbuzovat lidi kolem sebe, aby mohli prožívít totéž, co jsem zažil já? Jako správný křesťan bych se chtěl nejdříve podívat, co na to říká Bible. Slovo, které se v Ekumenické Bibli překládá jako povzbuzování je řecké „parakleó". Je zajímavé, že jedním z titulů Ducha svatého je „Prakleitós", neboli utěšitel. Toto slovo ale má mnohem širší význam, kromě povzbuzování také znamená naléhat, doprošovat, dožadovat se, toužit, úpěnlivě prosit, nabádat, vyzývat. Povzbuzování by v sobě tedy mělo obsahovat i nabádání, někdy dokonce pokárání. Toto je dobré si uvědomit hned na začátku. Člověk potřebuje i napomenutí a je nutné ho vést k pokání, pokud v něčem zhřešil. I to je určitá součást povzbuzování, protože jen ten, kdo se oddělil od svého hříchu, může přijmout povzbuzení a novou sílu k tomu, aby naplnil Boží povolání ve svém životě.
Povzbuzování lze také popsat jako naléhání nebo úpěnlivou prosbu. K tomu je nutné se opravdu vcítit do situace druhého člověka. Já sám osobně nesnáším, když mi někdo řekne nějakou polovičatou a prázdnou frázi typu: „Bůh Tě miluje a všechno bude fajn!", a přitom o mě nemá žádný osobní zájem a jeho slova neodpovídají tomu, co si myslí ve svém srdci. Takovéto pokrytectví asi každý po čase odhalí. Právě proto je k povzbuzování nutná opravdová a hluboká láska, která naše slova útěchy naplní obsahem. V tom je nám nádherným a dokonalým příkladem náš nebeský Otec. Bůh silně prožívá naši hříšnost, naše pády i bolesti. On poslal Ježíše nejen proto, aby nás zachránil ze zatracení, ale i proto, aby uzdravil zlomená srdce a obvázal naše rány (L 4,18-21). On zná vážný stav těch, kdo jsou zlomeni na duchu, a přitahuje je k sobě (Ž 34,18-19). Celkově se dá říct, že když Bůh povzbuzuje, nedává jen dobrou radu, ale bere nás do rukou a mluví k nám svá slova života.
Pokud mám o někoho opravdový zájem a záleží mi na něm, pak mu věnuji pozornost, pečlivě sleduji jeho život a snažím se pochopit, co momentálně prožívá. A toto je první krok k účinnému povzbuzení člověka. Proto je však nutné vylézt z ulity svých vlastních problémů a zahleděnosti na svou vlastní neschopnost a začít se věnovat druhým. Krásně to vyjádřil apoštol Pavel: „v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši..."(Fp 2,3-5). Pokud se s láskou zajímám o druhé, pak za nimi mohu přijít ve chvíli, kdy je jim těžko, a upřímně jim říct, čeho dobrého a pozitivního jsem si všiml v jejich životě. Nemusím „si něco cucat z prstu" ani ze sebe sypat náboženské fráze, ale mohu být upřímný. Mě osobně vždy velmi povzbudí, když mi někdo řekne, že si všiml nějaké mé dobré vlastnosti nebo mi připomene chvíli, kdy Bůh jednal v mém životě.
Jiným, nevyčerpatelným a zcela pravdivým zdrojem k povzbuzování je Boží slovo. Bible o křesťanech říká, že jsou svatí, požehnaní, bez poskvrny, Boží děti, zapečetěni Duchem, chválou Boží slávy, atd., atd. Písmo obsahuje stovky a tisíce zaslíbení pro náš život a pouze očekává, že budeme v Kristu, protože v Kristu máme účast na těchto zaslíbeních. Nemusíme stavět svou identitu na svých pocitech nebo skutcích, ale na Božím slově. A těmito Božími sliby můžeme povzbuzovat i druhé.
Myslím si, že je to velká výsada lidem připomínat, co Bůh v minulosti udělal v jejich životech a čím v Kristu jsou, v přítomné chvíli je přivádět k Božímu trůnu, do Jeho přítomnosti a ukazovat jim, jaké nádherné plány s nimi má Pán Bůh v budoucnosti.
Metody studia Bible: Interpretace - význam slov
Allan Adams: Křesťanské poradenství - zranitelnost
Bruce Wilkinson: Sedm zákonů učitele - zákon očekávání
Dave Patty: Efezským - kdo jsem v Kristu
20. 5. 2001 - Stáž KAM Vsetín 2000/01 - Integrační práce č. 4