Galdíci

Tomáš, Miriam, Štěpán, Jonáš a Tobiáš - Tom pracuje jako druhý pastor v Apoštolské církvi ve Valašském Meziříčí, vede mládež, slouží v odboru mládeže AC a všude možně ;-) Štěpík, Jonísek a Tobík rostou a dělají radost rodičům, a Miri má nejnáročnější úkol - stará se o nás všechny. / Tom works as asociated pastor in Apostolic church in Valasske Mezirici , leads Youth group, serves in the Youth Department of Apostolic Church and everywhere ;-) Steven, Jonah and Tobias grow and make parents happy. Miriam has the most importanttask - taking care of all of us.

Služba: Podpora a trénink vedoucích mládeží v odboru mládeže Apoštolské církve; Pastor a starší sboru ve Valašském regionálním sboru Apoštolské církve; Práce s mládeží; Kázání v církvi; Pohostinná a otevřená domácnost. Service: Support and training youth leaders in the youth department of the Apostolic Church; pastor and elder in Church focused on Youth in Valachian regional congregation of the Apostolic Church; Preaching in the Church; Welcoming household ;-)

Kontakt: tom.galda(a)email.cz; Facebook; Instagram; Youtube (viz záhlaví)

Tomův příběh / Tom Testimony

Myslím, že v každém člověku je skryta touha po věčnosti. Já jsem například vyrůstal jako ateista, protože mne k tomu vedli soudruzi a soudružky učitelé ve škole, ale v polovině mého studia na základce proběhla v naší zemi sametová revoluce, atmosféra se uvolnila a stejně jako ostatní spolužáci jsem i já začal přemýšlet nad existencí duchovního světa a boha. Nastoupil jsem na střední a bavil jsem se spolužáky o nejrůznějších okultních zážitcích – měnil se jim obličej v zrcadle, světelné výboje mezi dlaněmi při meditacích. Ale nejvíc ze všeho mě provokovala otázka věčnosti, soudu, smrti a dost jsem se toho děsil. V té době se můj starší bratr Víťa stal křesťanem a daroval mi k Vánocům převyprávěnou Bibli, kterou jsem přelouskal za týden a (i když dodnes nevím proč) jsem uvěřil, že Ježíš Kristus asi je Bůh, ale můj strach ze smrti a věčnosti se tím nezmenšil. Jednoho dne mě kamarád Honza, se kterým jsem chodil do Skautského oddílu, pozval na setkání křesťanů, kde bylo asi patnáct lidí, kteří se modlili a zpívali křesťanské písně. Některým věcem jsem nerozuměl, ale vnímal jsem tam zvláštní atmosféru (dnes si myslím, že Bůh nějak jednal v mém nitru) a nadchli mě ti lidé samotní. Mohl jsem na nich vidět radost, svobodu, bezprostřednost a to, že smrt a věčnost je neděsí, ale naopak mají nasměrování na věčnost.

Na konci tohoto setkání za mnou přišel jeden z nich a zeptal se mě, jestli bych se s ním nechtěl modlit. A já protože už jsem v Boha určitým způsobem věřil a cítil jsem potřebu nějak to s tou věčností i přítomností vyřešit, tak jsem souhlasil. Poprosil jsem Boha za odpuštění všech zlých věcí, které jsem v životě udělal a aby mne on sám začal vést. V té chvíli jsemneprožil nic emocionálního, ale těch pár vět jsem myslel naprosto vážně. Věřím tomu, že i Bůh vzal toto mé rozhodnutí vážně a začal mě postupně měnit. Nebyly to příliš viditelné změny, protože jsem nikdy nebyl nějaký vybijanec, uličník, ale byly to změny, které šly do hloubky. Získal jsem smysl života a pokoj, ze své samoty jsem vyšel mezi lidi, strach ze smrti nahradila radost a jistota, že smrtí život nekončí ale je to jen přechod do dalšího a hlubšího života s Bohem. Dnes, když se mě lidé ptají, jak bych definoval svůj život, tak odpovídám, že si připadám jako loď z knihy Pán prstenů, která pluje za oceán do krajin, odkud se žádný člověk nevrátil, ale přesto o nich každý sní a touží tam doplout. Možná si tak, jako já, připadá i někdo z vás, kdo čtete tento text. Toužíte a hledáte něco, čeho se zároveň děsíte. Mám pro vás návrh, zkuste se někde o samotě pomodlit jednoduchou modlitbu, jen řekněte: „Bože, jestli opravdu jsi, dej se mi prosím poznat“ a věřím tomu, že v dalších dnech, týdnech nebo měsících dostanete odpověď. Jestli mám pravdu nebo ne, můžete vyzkoušet sami.