Galdíci

1.         Úvod

Kdysi jsem četl příběh, který mě velmi oslovil. Jedna třídní učitelka dostala skvělý nápad. V hodině občanské výchovy rozdala každému žákovi tři stužky, na kterých bylo napsáno: „Vážím si Tě." Řekla jim, aby tyto stužky věnovali někomu, koho si opravdu cení. Tento člověk by zbývající dvě stužky dal někomu dalšímu a ten by potom daroval poslední stužku. Jeden žák věnoval stužky svému otci, který z toho byl samozřejmě potěšený a hned druhý den daroval dvě stužky svému kolegovi v zaměstnání, který byl jeho dobrým přítelem. Tento člověk celé dopoledne přemýšlel, komu dá poslední stužku a rozhodl se pro svého syna, Petra. Hned po návratu z práce si Petra zavolal, řekl mu, že ho má rád a je pro něho velmi cenný, a proto mu chce darovat tuto stužku. Petr se rozplakal a přiznal se udivenému otci, že v poslední době prožíval velké problémy, pochyboval o tom, jestli o něj má vůbec někdo zájem a dokonce začal uvažovat o sebevraždě.

Nevím, jestli se tento příběh opravdu stal, ale ukázal mi, jak je povzbuzování důležité. Jsem vedoucí mládeže a proto chci nad tématem povzbuzování přemýšlet v kontextu práce s křesťanskou mládeží. Mnoho "mých" mládežníků se ve svém životě potýká s nejrůznějšími problémy, mindráky a právě oni potřebují vnímat, že je druzí lidé "berou" a cení si jich. Já sám ještě moc povzbuzovat neumím a právě proto o tom chci přemýšlet a zdokonalovat se v tomto umění. Ano, řekl jsem umění, protože si myslím, že povzbuzování je opravdu umění a lze se v něm zdokonalovat. Někteří lidé k tomu mají přirozené nadání, ale i ti, kteří ho nemají, mohou se povzbuzování naučit. Já sám mezi ně patřím a chci se učit. Pokud se chcete učit se mnou, pak právě pro vás je určena tato práce.

Chtěl bych se zabývat tím, co to vlastně je povzbuzování, jak o něm mluví Písmo a co si o něm myslí psychologové. V jakých oblastech můžeme povzbuzovat mladé lidi (jak už jsem řekl, chci se hlavně zaměřovat na povzbuzování mladých křesťanů, protože v této oblasti sloužím). Z čeho se takové povzbuzení skládá a co by mělo obsahovat. A také bych chtěl uvést několik příkladů, jak prakticky a kreativně povzbuzovat.

Práce je hodně a tak hrrr na to, ale ještě předtím bych vás chtěl trošku navnadit příběhem, který jsem slyšel při vyučování Bruce Wilkinsona

Bruce byl učitelem na biblické škole a jako správný učitel samozřejmě dával svým žákům testy. Po jedné takové písemce objevil mezi odevzdanými testy jeden, který byl opravdu hrozný. Už samotný papír byl upatlaný od kečupu, pomačkaný a vlastní obsah se dal ohodnotit pouze jako pět mínus. Napsala ho nějaká Bekky - nenápadná dívka, která seděla v zadní lavici a jejíž oblečení i celý zevnějšek vypadal podobně jako její písemka. Bruce jí chtěl dát pětku, ale pak se rozhodl, že se Bekky bude tento školní rok intenzivněji věnovat a na písemku napsal: "Milá Bekky, věřím, že tato písemka nevypovídá nic o tom, jaká jsi vevnitř a proto se těším až Tě blíže poznám. Profesor." A známku nenapsal. Druhá písemka už nebyla špinavá od kečupu, ale i při nejlepší vůli byla na čtyři mínus, ale Bruce opět místo známky napsal vzkaz: "Díky, Bekky, že mi dáváš poznávat, co je v Tobě skryto. Jen tak dál!" Třetí písemka už byla na lepší trojku, ale místo toho následoval další vzkaz: "Drahá Bekky, už se těším na Tvou další písemku. Tvůj učitel." A čtvrtý test, ten byl... Byl skvělý! Bruce na písemku napsal: "Milá Bekky, čtu si tvou práci, stojím na stole a skáču radostí, protože vidím, co všechno v Tobě je. Jedna plus. Bruce Wilkinson." Hádejte, kdo byl ke konci školního roku jednou z vůdčích postav ve třídě?! Po několika letech obdržel Bruce od Bekky dopis, ve kterém mu děkovala, že jí pomohl najít svou vlastní hodnotu." Je to krásný příběh a já si přeji, abychom i my mohli za pár let vyprávět podobná svědectví.

2.         Co je to povzbuzování ?

Pořád mluvím o nějakém povzbuzování, ale co to vlastně je? Já osobně se domnívám, že někoho povzbudit znamená, přijít k někomu, kdo je unavený, a ukázat mu  to, co už dokázal, kým momentálně je, k čemu směřuje a sdělit, že mu důvěřuji a věřím, že s Boží milostí dojde k cíli. Jinými slovy, povzbuzení pro mě znamená někoho pozvednout a vzbudit. Ale nechci zde pouze rozvíjet filozofické pochody, které mi probíhají v mozku, a proto se podíváme, co o povzbuzování říká Bible a psychologie.

2. A     Povzbuzování z pohledu Bible

Slovo, které se v Ekumenické Bibli překládá jako povzbuzovat, těšit je hebrejské "nchm". To je povzbuzení při něčím úmrtí (Gn 37,35), v těžkostech (Rt 2,13) a zármutku (Iz 66,3). Většinou jde o Boží zásah (Hospodin potěší Sijón, potěší všechna jeho místa, jež jsou v troskách. Jeho poušť změní, bude jako Eden, jeho pustina jako zahrada Hospodinova. Bude v něm veselí a radost, vzdávání díků a prozpěvování. Iz 51,3). Když Bůh potěšuje, tak nejenom mluví, ale také jedná a přináší změnu a život. O povzbuzení se také mluví ve známé pasáži Izajáše 61,1-2: "Hospodin mě pomazal k tomu,abych nesl radostnou zvěst pokorným,... potěšit všechny truchlící." Žalmista prohlašuje: "Když v mém nitru roste neklid, naplní mě útěcha tvá potěšením." (Ž 94,19). Davida ve 23. žalmu povzbuzuje pastýřská hůl i Boží prut. Proroci slibovali Izraeli, že Hospodin opět potěší svůj lid (Iz 57,18) a Jeremijáš v Pláči naříká, že se od nich vzdálil Bůh - Potěšitel.

V Novém zákoně se používá pro povzbuzení řecké slovo "parakalein", což znamená naléhavě k někomu mluvit, ať už ve smyslu povzbuzovat, tak i ve smyslu prosit nebo napomínat. Další způsoby překladu jsou: přivolat, pozvat, roznítit, donutit, na pomoc volat, posílit. Například Jan Křtitel takto "napomínal lid a kázal radostnou zvěst." (Lk 3,18). Podle 1. K 14,3 "ten však, kdo má prorocký dar, mluví k lidem pro jejich duchovní užitek, napomenutí i povzbuzení." Povzbuzování je jedním z duchovních darů - "Kdo dovede povzbuzovat, nechť povzbuzuje." Barnabáš byl nazýván synem útěchy (Sk 4,36). Smyslem celého Písma je naučení a potěšení (Ř 15,4-5) a smyslem poslání Pána Ježíše bylo dát nám věčné potěšení a dobrou naději (2. Tes 2, 16). Je zajímavé, že jedním z titulů Ducha svatého je Parakleitos - Utěšitel.

Z těchto míst je vidět, že povzbuzování v Písmu není jen nějaké chlácholení, ale slova často následují konkrétními skutky a někdy takovéto povzbuzení také obsahuje napomenutí, což je nutné, protože jen ten, kdo se oddělí od svého hříchu, může přijmout novou naději a posílení.

Přemýšlel jsem nad tím, jestli někdy Pán Ježíš povzbuzoval své učedníky a pročetl jsem si jejich rozhovor v horní místnosti, těsně před tím, než byl ježíš zatčen. Je to celkem asi pět kapitol v Janovi (13.-17. kapitola) a podívejte, co jsem tam všechno našel:

- Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci: miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. (J 13,1)

- Umyl učedníkům nohy a dal jim tak příklad, aby si byli poddaní. (J 13,3-17)

- Naše srdce se nemusí chvět úzkostí, věříme-li v Něj. (J 14,1)

- Máme příbytky v nebi a známe cestu. (J 14,2-6)

- Budeme činit stejné a dokonce větší skutky než On. (J 14,12)

- Ježíš udělá, o cokoliv budeme prosit v Jeho jménu. (J 14,13)

- Dostaneme jiného Utěšitele /povzbuzovatele/ (J 14,15-17).

- Nenechá nás osiřelé, ale přijde k nám. (J 14,18)

- Duch svatý nás naučí všemu. (J 14,26)

- Kristus nám zanechal svůj pokoj, aby se naše srdce nermoutilo ani nestrachovalo. (J 14,27)

- Jsme Jeho ratolesti. (J 15,1-8)

- Jako si Otec zamiloval Ježíše, tak si On zamiloval nás. (J 15,9)

- To nám pověděl, aby jeho radost byla v nás a naše radost byla plná. (J 15,11)

- Je našim přítelem, který za nás položil svůj vlastní život a dal nám poznat všechno, co slyšel od svého Otce. (J 15,13-15)

- On si nás vyvolil, abychom nesli ovoce, které vydrží. (J 15,16)

- Máme nyní zármutek. Ale až nás Kristus uvidí opět, naše srdce se zaraduje a naši radost nám nikdo nevezme. (J 16,22)

- Otec nás miluje, protože my milujeme Jeho Syna. (J 16,27)

- Ježíšova modlitba: "Otče, chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby hleděli na mou slávu, kterou jsi mi dal."

Jak je vidět, Pán Ježíš je pro nás velikým příkladem i v povzbuzování.

2. B     Povzbuzování z pohledu psychologie

Slovo povzbuzování se v psychologii nepoužívá a je velmi těžké najít jeho správný ekvivalent. Nejsem školený psycholog a proto se nechci pouštět do nějakých hloubkových studií, ale v moudrých knihách o psychologii jsem nalezl něco, co velmi úzce souvisí s povzbuzováním a to je kooperace. Psycholog Nisbet definuje kooperaci jako: "Chování typu společné práce, která je zaměřena k určitému cíli, při níž existuje společný zájem nebo naděje na odměnu." Lewisová popisuje kooperaci takto: "Minimálním požadavkem pro spolupráci není ani fyzická blízkost jednajících osob, ani společná akce, ani synchronizované a vzájemně se doplňující chování, ale snížení egoistických požadavků tak, aby požadavky objektivní situace a druhé osoby se mohly realizovat zcela svobodně. To znamená, že společný cíl je důležitější než jakýkoli osobní cíl."

Kooperaci lze rozdělit na několik forem podle intenzity spolupráce:

• 1) Ko-existence. Schopnost žít vedle sebe, která v sobě obsahuje i náznak ochoty k upuštění od soupeřivých projevů.
• 2) Tolerance. Snášelivost neboli ochota přejít něco jako nepodstatné v zájmu dobrých vzájemných vztahů.
• 3) Koordinace individuálních činností. Harmonické slzení těch individuálních činností, které se týkají obou partnerů.
• 4) Integrace cílů mé a tvé činnosti. Spojení do jednotného celku. Jednotlivé individuální cíle jsou pak neoddělitelnými částmi, které k celku směřují svými dílčími cíly.
• 5) Kooperace. Společná činnost za účelem dosažení společného cíle.
• 6) Reciprocita. Vzájemnost, vzájemná náklonnost a ochota odplácet dobrým za dobré.
• 7) Solidarita. Soudržnost spolupracujících partnerů projevující se například ve vzájemné podpoře.
• 8) Rekonciliace. Ochota k odpouštění a k odpuštění (zapomenutí, aby na to již nebylo vzpomenuto).
• 9) Altruismus. Nesobeckost individuálních projevů až šlechetnost.
• 10) Pro-existence. Ochota pomoci druhému člověkovi (partnerovi) i za cenu vlastní škody. Je to nezištná pomoc typu oběti, kdy se dobrovolně a zcela nesobecky vzdáme něčeho ve prospěch druhé osoby. Křesťanskou terminologií řečeno: LÁSKA.

Možná si teď říkáte, proč se tak moc věnuji kooperaci, když to není povzbuzování. Já osobně se domnívám, že postoj kooperace je nezbytně nutným základem pro jakékoliv povzbuzování. Je bezpodmínečně potřebné, abychom měli ve svém srdci lásku k danému člověku, pokud ho chceme opravdu povzbudit. Samozřejmě, můžeme si na něco hrát a být pokrytečtí, ale asi víme, jaký postoj má Pán Ježíš vůči pokrytcům - obílené hroby. Někdy si dokonce myslíme, že druhého člověka milujeme, ale ve skutečnosti ho pouze tolerujeme nebo jsme k němu solidární, ale opravdová láska to není. Myslím si, že výše uvedené formy kooperace mohou každému z nás pomoci zamyslet se nad tím, jestli to, co prožíváme ve svých životech je opravdová láska nebo jen ko-existence a z jakého důvodu bychom vlastně chtěli druhé lidi povzbuzovat.

Jedním ze základních stavebních kamenů opravdové kooperace je vzájemná důvěra. Důvěra vzniká již ve chvíli, kdy se obě strany rozhodnou pro nějakou společnou činnost. V tomto momentu se odvažují rizika kooperativní volby a tím si také navzájem říkají, že si důvěřují. Ale důvěru je nutné dále rozvíjet, například tak, že se budeme snažit cítit to, co cítí partner a pokusíme se vžít do jeho situace, vždyť svět z hlediska toho druhého vypadá jinak než z našeho vlastního pohledu. Občas, když vidím některé lidi, když se snaží někoho povzbudit, tak nevím, jestli se mám smát nebo brečet. Takovíto "povzbuzovači" přijdou za někým, koho absolutně neznají a ani je nezajímá, jak se ten druhý cítí, ale zasypou ho množstvím biblických veršů a náboženských frází a to všechno jen proto, aby udělali zadost své křesťanské povinnosti. Ale pokud se na povzbuzování podíváme z pohledu kooperace a důvěry, pak je jasné, že takhle to prostě dělat nejde. Vždy je nutné, aby ten, koho povzbuzujeme, k nám měl alespoň špetku důvěry a důvěra roste skrze komunikaci, rozhovory.

Nejintenzivnějším druhem kooperativního rozhovoru je tzv. "bytostný rozhovor přátel". Je to rozhovor vedený opravdovým zájmem nejen o věc, ale především o toho druhého. Je zde ochota nejen hovořit, ale i odpovídat na partnerovy otázky. Často se jedná o konfrontaci nejpodstatnějších otázek pravdy a bytí. Kritika je plná taktu, ohleduplnosti a respektu. Je to opravdové otevírání nitra jeden druhému. K takovémuto bytostnému rozhovoru přátel je možné se propracovat skrze vzájemný respekt, snahu i ochotu vžít se do situace toho druhého, ponechání volného prostoru partnerovi, aby mohl sám zaujmout svůj vlastní postoj, reciprocitu (ochota odpovídat důvěrou na důvěru) a postoj, kdy jsme připraveni více dát než brát (dát druhému možnost, aby se vypovídal, důvěřovat mu o poznání více než on důvěřuje nám, atd.). Je zajímavé, že k takovému rozhovoru někdy dochází z ničeho nic, setkáme se s někým, s kým si okamžitě rozumíme, a jindy je nutné dlouhodobě budovat vztah, ze kterého takovéto rozhovory vznikají. Ať už vznikne jakkoliv, vždy je to něco velmi silného. Sám jsem zažil několik "bytostných rozhovorů", a mohu říct, že povzbuzení, které mi v nich byly řečeny, si pamatuji dodnes a stále mají silný vliv na můj život.

Jaké věci znesnadňují vznik rozhovoru, při kterém můžeme toho druhého povzbudit? Je to například namyšlenost (pýcha), snaha druhého ovládnout (dominovat), předsudky, přílišná uzavřenost, neochota druhému pomoci. Strach z toho, abychom se neshodili, že nejsme dostatečně na "výši". Problémy dělají i naše obranné reakce, kdy se snažíme sami sebe obhajovat a ospravedlňovat, nebo to jsou jazykové bariéry (odlišná pojetí používaných termínů). Podstatou všech těchto překážek většinou bývá nadměrný ohled na naše já  - egocentrismus.

3.         V čem povzbuzovat mladé věřící lidi ?

Víme tedy přibližně, co jeto povzbuzování, ale další důležitou otázkou je, v jakých oblastech máme povzbuzovat mladé křesťany. Je nutné si uvědomit, že všichni lidé, nejen ti mladí mají určité potřeby, které lze rozdělit do několika skupin.

Za prvé to jsou fyziologické potřeby, jako například potřeba jíst, pít, dýchat, chceme žít bez bolesti a být zdraví. Toto opravdu chtějí všichni lidé a v naší zemi není problém tyto potřeby naplňovat. Za druhé potřebujeme prožívat bezpečí, jak to fyzické (žít mimo nebezpečí, mimo války, apod.), tak i bezpečí ve vztazích. S tím souvisí třetí skupina potřeb - potřeby sociální. Každý člověk hluboce touží po vztazích, které by ho naplňovaly. Další oblastí je naše ego, identita. Potřebujeme plně poznat, kdo jsme a být v tomto poznání utvrzováni lidmi kolem nás. Poslední je touha po seberealizaci. Chceme znát důvod své existence a naplnit poslání, ke kterému jsme byli stvořeni. Všechny tyto potřeby do nás vložil Bůh a je hloupé snažit se je ignorovat nebo zapírat. Naopak potřebujeme je neustále naplňovat, ale měli bychom to dělat správným, Božím, legitimním způsobem. A právě v tom dělají mladí lidé mnoho chyb.

Tyto potřeby platí obecně pro všechny, ale jsou také určité věci, které jsou z psychologického hlediska typické pro mládež. Lidé ve věku od patnácti do dvaceti let se nacházejí v takzvaném období nezávislosti. Hlavní otázkou, kterou si kladou, je: „Stačím na to?" nebo křesťanská verze: „Jsem dobrý křesťan?" Tato otázka je často příčinou krize víry. Je to něco, co náctileté opravdu zžírá a křesťanští vedoucí je mohou nejenom povzbudit, ale také by je měli úkolovat, aby si mladí lidé sami vyzkoušeli, jestli zvládnou plnit konkrétní úkoly. Je to stádium hledání vlastní tváře - autonomie: „Já to udělám sám." A autonomie začíná napodobováním. Mladí lidé kolem 16 - 17 let stále napodobují a proto hledají vzory.

Jaké další věci trápí mladé lidi a v čem potřebují pomoc a povzbuzení? Když přemýšlím o dnešní mladé generaci, tak si uvědomuji, že dnešní šestnáctiletí měli v roce 1989 teprve čtyři roky a vůbec nezažili období komunismu. Vyrůstali ve společnosti ovlivněné postmodernismem a relativismem, která nelogicky odmítá křesťanství a toleruje jiné filozofie a náboženství. Byli odchováni masmédii plnými hříchu. Chybí skutečné autority a existující vzory mají spíše negativní vliv. Většina z nich vyrůstala v ateistických rodinách, které byly nefunkční a často i neúplné. Dnešní mládež je typická tím, že se drobí do mnoha vzájemně se protínajících a překrývajících skupin a myšlenkových směrů.

Sám osobně jsem oblasti, ve kterých mladí lidé potřebují povzbuzení, rozdělil na tři skupiny: vztah k sobě samému, vztah k ostatním lidem a vztah k Bohu.

3. A     Vztah k sobě samému

Mladí lidé jsou v období, kdy se tvoří jejich vnitřní pohled na sebe sama (ego), vnitřní přesvědčení o sobě. Tento pohled se vytváří především na základě rodinného prostředí, ale skrze přátele, okolí a (bohužel) i skrze masmédia, která připisují přehnaný význam fyzickému vzhledu. Vnitřní přesvědčení o sobě je také velmi ovlivněno nejrůznějšími selháními. Každý člověk někdy zhřeší, ale mladí lidé se potom často cítí odsouzeni, neschopní a méněcenní. S některými hříchy někdy zápasí celé měsíce nebo roky a právě tehdy je důležité, aby prožívali naší podporu a povzbuzení. Selhání se samozřejmě netýká pouze hříchu ale i různých neúspěchů (například ve škole, ve sportu nebo i ve vztazích). Někdy se ale lidé potýkají s mnohem těžšími věcmi, jako je například alkohol, drogy, rozpad rodiny, atd. Toto už nejsou věci, ve kterých by pomohlo pouhé povzbuzení, ale je nutná intenzivní pastorační péče.

Mladí křesťané potřebují být neustále utvrzováni o své hodnotě a svém postavení, které mají v Kristu. Bible zcela jasně mluví o tom, čím jsme se stali v Kristu. Jen několik příkladů:

Jsem nové stvoření (2. K 5,17).

Jsem Boží dítě (Ř 8,16).

Jsem Boží syn/dcera narozený z Boha (J 1,12-13).

Mám Ducha synovství (Ř 8,15).

Jsem domácí Boží - v nebi je můj domov (Ef 2,19).

Jsem Boží dědic (Ř 8,17).

Nežiju už já, ale žije ve mně Kristus (Ga 2,20).

Jsem částí Kristova těla (1. K 12,13-27).

Jsem Boží spravedlností (2. K 5,21).

Jsem král a kněz (1. P 2,5.9).

Jsem chrám Ducha svatého (1. K 3,16).

Jsem svatý (Ko 1,12).

Jsem sůl a světlo pro tento svět (Mt 5,13-16).

Jsem ospravedlněn (Ř 5,1).

Jsem vítěz (Ř 8,37).

Jsem posvěcen (1. K 1,30).

Jsem vykoupen z kletby zákona ( Gal 3,13).

Jsem požehnán veškerým duchovním požehnáním (Ef 1,3).

Jsem spasen milostí skrze víru (Ef 2,8).

Jsem vysvobozen z moci temnoty (Ko 1,13).

Jsem ten, komu bylo odpuštěno (Ko 1,13-14).

Jsem dědic věčného života (1. J 5,11-12).

Jsem posazen na nebeských místech s Kristem (Ef 2,6).

Žiju pod zákonem Ducha života (Ř 8,2-3).

Zemřel jsem hříchu a nejsem jeho otrokem. (Ř 6,6-7).

Kristus je ve mně (Ko 1,26-27).

Jsem milovaný Bohem a jsem pro Něj vzácný a drahý (It 43,4).

Můj Bůh mě tak miloval, že za mne dal svého Syna (1. J 4,10).

Jsem zapečetěn Duchem svatým (Ef 1,13).

Atd.

Jak je vidět, Písmo hodně mluví o tom, kým jsme a jaký k nám má Bůh postoj. Takovýchto zaslíbení jsou v Bibli desítky a stovky a jsme-li v Kristu, pak máme účast na těchto zaslíbeních. Nemusíme stavět identitu mladých křesťanů pouze na našich názorech nebo na tom, jak se k nim chovají ostatní křesťané, ale můžeme jim dát pevný základ - Boží slovo.

3. B     Vztah k lidem

Mladí mají také silnou touhu někam patřit, a budovat přátelství, ale právě v přátelství často prožijí zranění a parta, do které patří, může pokřivit jejich sebevědomí. Náctiletí se snaží nalézt svou autonomii, což často dělají nevybíravým způsobem, a proto mají velké problémy s autoritami v rodině i ve škole. Tento věk se také vyznačuje prvními láskami, schůzkami a hledáním životního partnera, což je někdy také velmi bolestivé a frustrující. Jak je vidět, mladí lidé jsou ve věku, kdy začínají vytvářet vlastní osobní vztahy ke svému okolí.

Mladí křesťané začínají hledat své obdarování, které jim Bůh dal, a objevují, co to znamená sloužit druhým lidem. Je nutné, aby jim jejich vedoucí dávali dostatek prostoru pro službu a, nejlépe učednickým způsobem, je v této službě vedli. A právě v začátcích služby je důležité mladé lidi povzbuzovat, aby prožívali naši podporu a důvěru. Samozřejmě, každý udělá hromadu chyb, ale je nutné, aby se nezastavil, poučil se z nich a pokračoval dál. Roderik, pastor sboru Kings Church v Anglii, který úzce spolupracuje s našim sborem, častokrát říká: "Nezapomeňte, že se stále učíme a proto máme právo dělat chyby." Mladí křesťané budují plnohodnotné vztahy s lidmi kolem sebe a také vstupují do služby Bohu i lidem. To jsou oblasti, ve kterých jsou velmi zranitelní, protože se pouštějí do něčeho pro ně úplně nového a neznámého, a právě proto velmi potřebují naši podporu a povzbuzení.

3. C     Vztah k Bohu

Jako třetí a nejdůležitější oblast, kde lze povzbuzovat, vidím vztah s Bohem. Je to oblast, která se úzce prolíná jak se vztahem k sobě samému tak i se vztahy k ostatním lidem. Například pohled člověka na Boha jako Otce je ovlivněn tím, jaký jsme měli vztah ke svému pozemskému otci. Ale na druhou stranu Bůh proměňuje naše srdce k tomu, abychom měli opravdovou lásku k našim rodičům. Jak sami vidíte, "všechno souvisí se vším."

Ale ještě bych se vrátil k tomu, jaký mají mladí lidé pohled na Boha Otce. Domnívám se, že s obrazem otce mají mladí lidé nejvíce problémů. Mnoho mladých křesťanů vidí Boha stejně jako vidí svého pozemského otce:

- Chladný, vzdálený, nepečující o nás, bez tváře bez citu. Má příliš mnoho práce.

- Odmítavý, zamračený. Prostě neodpovídáme Jeho požadavkům.

- Rozzlobený. Víc se zaměřuje ne náš hřích než na to, aby nás miloval.

- Sleduje náš výkon. Neustále nás zásobuje prací, kterou musíme udělat úplně sami.

- Je perfekcionista, není nikdy spokojený a proto nikdy nejsme přijati.

- Jeho vůle je pro nás hořkou pilulkou, kterou musíme spolknout. Jeho vůle je vždy    nepříjemná.

- Bůh je prázdno. Prostě nemáme žádný emocionální obraz Boha. Je to spíš taková neosobní moc.

- Bůh je vinen za veškerou bolest a zlo. Když se to dělo, nic nedělal.

Tento seznam mylných názorů na Boha by mohl být určitě mnohem delší, ale je to jen ukázka toho, jak moc mohou mít mladí lidé překroucený pohled na Boha a našim úkolem je jim ukázat, jaký Bůh Otec opravdu je, jak moc je miluje a jak moc Mu na nich záleží. Nejlépe je, když mládežníci mohou vidět odlesk Božího charakteru na našich životech.

Měli bychom je povzbuzovat v tom, aby sami hledali Boha a usilovali Ho poznat. Pro mě osobně je toto hlavním smyslem mé služby. Toužím po tom, aby mladí lidé hlouběji poznali Krista a ještě více se do Něj zamilovali. Vždyť jenom Pán Ježíš je dokáže dokonale "povzbudit" a změnit jejich životy. V angličtině se zpívá jedna nádherná píseň, která má název "Lead me to the cross" - "Přiveď mě ke kříži" a to bych chtěl ve své službě dělat. Pomáhat mladým lidem přicházet ke kříži, kde mohou prožít skutečnou lásku, která byla potvrzena krví. Tam mohou prožít odpuštění všech svých hříchů a proher, očištění, zlomení moci hříchu, uzdravení od všech zranění a bolestí, a tam, u kříže, se mohou dotknout Božího srdce a dovolit Bohu, aby se dotknul jejich srdce.

4.         Co by mělo povzbuzení obsahovat ?

Pokud mám o někoho opravdový zájem a záleží mi na něm, pak mu věnuji pozornost, pečlivě sleduji jeho život a snažím se pochopit, co momentálně prožívá. A toto je první krok k účinnému povzbuzení člověka. Proto je však nutné vylézt z ulity svých vlastních problémů a zahleděnosti na svou vlastní neschopnost a začít se věnovat druhým. Krásně to vyjádřil apoštol Pavel: „v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu. Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši..."(Fp 2,3-5). Pokud se s láskou zajímám o druhé, pak za nimi mohu přijít ve chvíli, kdy je jim těžko, a upřímně jim říct, čeho dobrého a pozitivního jsem si všiml v jejich životě. Nemusím „si něco cucat z prstu" ani ze sebe sypat náboženské fráze, ale mohu být upřímný. Mně osobně vždy velmi povzbudí, když mi někdo řekne, že si všiml nějaké mé dobré vlastnosti nebo mi připomene chvíli, kdy Bůh jednal v mém životě.

Prvním krokem při povzbuzování tedy je zkoumání a předložení toho, čeho jsem si všiml v minulosti povzbuzovaného člověka.

Druhým krokem je zaměřit se na přítomnost a vyjádřit to, co cítím. Nestačí jenom říct, že jsem viděl něco dobrého, co udělal, ale je nutné k tomu zaujmout osobní postoj a vyjádřit své vlastní pocity. Hudebníkovi, který vedl minulý týden chvály na mládeži, řeknu nejenom to, že byl profesionální a odvedl dobrou práci, ale také mu otevřu své srdce a pokusím se mu vyjádřit hlubokou radost, kterou jsem mohl prožít, když hrál, jak se to dotklo mého srdce a mohu říct, co ve mně  Bůh udělal. Samozřejmě je nutné být upřímný a nepřehánět. Povzbuzování ale není pouhé pozitivní ohodnocení. Povzbuzování je podle mého názoru sdílení srdcí. Pouze tehdy, když ten, kdo povzbuzuje, otevře své srdce, může očekávat, že i jeho slova zapadnou do otevřeného srdce.

Třetí krok povzbuzování se upírá k budoucnosti. Snažím se v druhém člověkovi vybudovat radostné očekávání toho, co přijde. A opět je zde důležité toho druhého opravdu znát, vědět, po čem touží a jaké má vize pro svůj život. Měli bychom před lidi postavit obraz jejich budoucnosti, po kterém touží oni i Bůh, a vyjádři, že jim věříme a očekáváme, že se tento obraz naplní. Například hudebníkovi, o kterém jsem mluvil před chvílí, můžu říct, že se těším na to, až jednoho dne uvidím zástup desítek, stovek a snad až tisíců lidí, které povede skrze hluboké uctívání až do intimní Boží blízkosti. Je ale nutné, aby vize, které předkládáme lidem, byly co nejvíce pravdivé a aby opravdu vycházely z Božího srdce. Může se totiž stát, že před lidi postavíme obraz, který je spíše srazí, než aby je inspiroval a povzbudil. Když například dítěti řekneme, že očekáváme, že vždycky bude mít samé jedničky, tak bude mít strach z toho, že někdy udělá chybu a dostane dvojku.

Posledním krokem je chvíli počkat, aby ten, koho povzbuzujeme, mohl přemýšlet a vstřebávat to, co slyšel. Někdy je dobré ho i obejmout nebo se jen dotknout, ale v tom je samozřejmě nutná moudrost.

Z toho, co jsem napsal, by se mohlo zdát, že povzbuzování je nějakou technokratickou záležitostí, kterou lze dělat úplně mechanicky, ale chci opět připomenout, že základem povzbuzení je naše láska k danému člověku a cílem je přivést jej blíže ke Kristu.

5.         Kreativní povzbuzování

V poslední části své práce bych se chtěl zaměřit na to, jakými kreativními způsoby je možné předávat povzbuzení. Nechci podávat vyčerpávající seznam možností, jak povzbuzovat, protože to ani není možné, ale rád bych alespoň ukázal několik příkladů, které by mohly inspirovat. Pokud dáme průchod své fantazii, Duchu Božímu a budeme vedeni opravdovou láskou k lidem, pak pro nás určitě nebude problém vymýšlet desítky svých vlastních způsobů povzbuzení, které se budou perfektně hodit do daného prostředí a pro konkrétní lidi.

Abych této hromádce příkladů a i mých osobních zážitků dal určitou strukturu, tak jsem se je rozhodl rozdělit na šest skupin. Je to tzv. šest jazyků lásky neboli šest způsobů, jak sdělit druhému člověku, že ho máme rádi. Patří sem: skutek, slovo, dotek, čas, psané slovo a tvář. Každý člověk je silnější v jiném jazyku lásky a každý také více některý z nich preferuje. Je nutné si proto dát pozor, abychom povzbuzení nesdělovali druhé osobě takovým způsobem, který jí moc nesedí.

5. A     Skutek

Naše slova by měla být podepřena skutky a někdy dokonce skutky samotné mluví jasněji a důrazněji než samotná slova. Moc se mi líbí křesťanský citát, který sice mluví o evangelizaci, ale lze ho vztáhnout i na naše téma: "Kaž evangelium všude a je-li to nutné použij slova." Dnešní mladá generace je přesycena informacemi a slovy a proto je někdy lepší nemluvit a raději něco konkrétního udělat. Pán Ježíš o tom mluví velmi jasně: "Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mne, byl jsem nemocen a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou... Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." (Mt 25,34-36.40).

Když píšu o povzbuzení skrze skutek, tak se mi vybaví čerstvá zkušenost, kterou jsem zažil. Byli jsme se skupinou přátel na cyklistickém výletě a měli jsme za sebou po celém víkendu asi 200 kilometru. Pospíchali jsme na nádraží, abychom mohli odjet domů. Času bylo málo, a jak všichni chvátali, tak mi ujeli. Nejsem moc dobrý cyklista, a proto jsem se pomalu ploužil proti větru a měl jsem toho plné kecky. Díky Bohu, na mě jeden kamarád počkal a několik kilometrů jel přede mnou, takže jsem se mohl držet v závěsu za ním. V té chvíli nebylo nutné, aby cokoliv říkal, to, co udělal mluvilo samo za sebe.

Myslím, že je to moc pěkný obraz toho, jak vypadá povzbuzování v praxi. Častokrát dostanou mladí lidé nějaký úkol a po nějaké době ho přestanou zvládat. Proto je nutné, abychom byli citliví a pokud uvidíme, že mají v něčem problém, zašli za nimi a pomohli jim. Někdy dokonce jenom stačí, když jim řekneme, že jsme ochotni jim pomoci, kdyby potřebovali.

Do této kapitoly bych také zahrnul dárky. Jsme zvyklí dávat dárky lidem o Vánocích nebo při narozeninách, ale dárkem (i maličkým) můžeme někoho povzbudit kdykoliv. Mě například před dvěmi měsíci příjemně překvapil můj tým vedoucích mládeže, když mi koupili mobil. Opravdu jsem byl v šoku, protože vím, že v týmu nejsou žádní boháči a byla to pro ně určitě velká oběť. Ale mnohdy stejně povzbudí i mnohem menší dárky. Třeba v CB na Vsetíně má každý mládežník na nástěnce svou vlastní obálku, kam mu mohou ostatní dávat nějaké drobné dárky. Výroba takovýchto dárečků nezabere moc času, ale přinese to nakonec spoustu radosti.

5. B     Slovo

Slovo samotné má velkou moc, vždyť Písmo říká, že "v moci jazyka je život i smrt." (Př18,21). O tomto způsobu povzbuzování jsem už hodně mluvil v kapitole "Co by mělo povzbuzení obsahovat", ale jen dvě drobné poznámky:

Jeden můj kamarád se rozhodl, že po každé mládeži zajde za tím, kdo setkání vedl a pochválí ho za něco, co udělal dobře. Příležitostí k povzbuzení a k pochvale se vždycky najde hodně, jen musíme chtít.

Také není důležité pouze to, co říkám, ale i to, jak to říkám. Přemýšlejme občas nad tím, jak rychle mluvíme, jak rychle odpovídáme, jak často někomu skáčeme do řeči, o délce a hlasitosti našeho slovního projevu, tónu a barvě hlasu, pazvucích v řeči (hmm, ehm, ee) a nad tím, kolik prostoru dáváme v rozhovoru druhé osobě. Toto jsou všechno velmi zajímavé a často také velmi důležité věci, a proto je dobré si jich všímat u sebe i u druhých, přemýšlet nad nimi a studovat je.

5. C     Dotek

Dotek je pro některé lidi dost citlivé téma. I já jsem s ním měl hodně problémů. Z domova jsem nebyl zvyklý na doteky nebo dokonce na obětí. Dodnes si pamatuji, když mě jeden kamarád ze sboru objal. Byl jsem z toho v šoku a nevěděl jsem, co mám dělat. Abych pravdu řekl, bylo mi to hodně nepříjemné, ale z Boží milosti se od té doby hodně změnilo a dnes mi objetí nedělá problémy. Další složitou oblastí, která se doteků týká, je fyzický kontakt mezi opačnými pohlavími. V tom doporučuji být velmi citlivý. Já sám třeba mám několik kamarádek, se kterými se občas při přivítání nebo loučení obejmu, ale většina mých ostatních kamarádek by byla nepříjemně zaskočena, kdybych je objal.

Ale i přes všechny tyto problémy je dotek velmi důležitým způsobem povzbuzení. Když jsem například byl ještě na biblické škole, organizovali jsme večerní evangelizační shromáždění. Jednoho dne hlavní organizátor onemocněl a vedení večera předal mně. Nikdy v životě jsem to nedělal a po svém prvním vstupu jsem byl v hluboké depresi. Vedle mě seděla spolužačka, která mě pár slovy povzbudila a pak se jen lehce dotkla mé ruky. Je to zvláštní, ale v té chvíli mě veškerá vnitřní rozechvělost a strach opustily a já jsem se uklidnil. Samozřejmě, neexistují pouze doteky a objetí, ale i přátelské štulce a pošťuchování. Třeba sbor AC v Havířově je pro mě typický tím, že se odtamtud vždycky vracím s několika modřinama, protože tam mám spoustu přátel, kteří jsou silní nejen v Bohu ale i po té fyzické stránce.

Do neverbální komunikace toho patří mnohem víc než jen dotek, ale není zde prostor se tím víc zabývat, ale přesto zmíním ještě několik věcí na přemýšlení: Jak daleko stojím od druhé osoby v průběhu rozhovorů? Jaká je mezi námi vzdálenost v průběhu určité práce? Proběhl nějaký fyzický kontakt? Když jsme spolu mluvili, stáli jsme vůči sobě čelem nebo bokem? Jakou jsem zaujal pózu (vzájemná poloha trupu, končetin a hlavy). Jak jsem gestikuloval (pohyby rukou)? Přikyvoval jsem na něco nebo jsem naopak nesouhlasně vrtěl hlavou? Toto všechno má velký vliv na vzájemnou komunikace a v konečném důsledku i na to, jestli se podaří povzbuzení předat příjemci.

5. D     Čas

Hodně mladých lidí v dnešní době pochází z rodin, kde na ně jejich rodiče nemají čas a proto dokáží velmi silně ocenit, pokud se s nimi rozhodnu trávit čas. Pro patnáctiletého kluka je velkou poctou, když ho pozvu na čaj do kavárny nebo na pizzu. Moc se mi líbí postoj jednoho mého kamaráda, který vede mládežnickou skupinku a dal si závazek, že každého člena své skupinky alespoň jednou za měsíc navštíví doma. Nebývají to většinou moc dlouhé návštěvy a častokrát ani nejde dovnitř, protože v domácnosti nepanuje příhodná atmosféra na návštěvy, ale vždycky sebou donese nějaký malý dárek (čokoládu, tatranku) a většinou vidí, že svému hostiteli udělal svou návštěvou radost. Mně osobně jednou velmi povzbudila má kamarádka Martina, když jsem byl na týdenní stáži KAM v Malenovicích. Bylo to odpoledne, kdy jsem měl nějakou chmurku. Všichni mí spolužáci jeli někam do města a já jsem na patře osiřel. Tehdy za mnou přišla Martina a vytáhla mě na krátkou procházku ven. Nebylo to nic dlouhého a ani jsme se nebavili o žádných hlubokých věcech, ale měl jsem velkou radost z toho, že si mě někdo všiml a měl zájem se mnou strávit svůj volný čas.

Jindy je zase dobré vyžít cestování. Většina vedoucích a pracovníků s mládeží často někam jede a v autě nebo ve vlaku stráví hodně času, proto je dobré sebou brát své mládežníky a využít volný čas v dopravním prostředku. Před čtrnácti dny jsem to vyzkoušel a vzal jsem sebou jednoho osmnáctiletého kluka, když jsem jel na oblastní setkání mládeží AC do Olomouce. Na cestě jsme celkem strávili asi pět hodin a během té doby jsem ho mohl mnohem líp poznat a prodebatovali jsme spoustu důležitých věcí. Myslím si, že jednou z nejcennějších věcí, kterou můžeme v dnešní době někomu darovat, ja náš čas. Je to luxusní a nedostatkové zboží, které se opravdu velmi cení.

5. E     Psané slovo

Je celkem velký rozdíl mezi mluveným a psaným slovem. Především v tom, že to, co nám někdo řekne, lehce a rychle zapomínáme, zatímco k zapsanému se můžeme dlouho vracet. Patří sem nejrůznější dopisy, emaily, pohledy, přáníčka, atd. Každá z těchto forem má své výhody.

Do dopisu, například, se toho hodně vejde a může se udělat velmi kreativní formou. Jeden můj kamarád napsal vzkaz na březovou kůru, nalepil na ni známku a poslal. A pošta to doručila. Jenom nikdy nesměl napsat adresu odesilatele. Dopis je pro mě velmi cenná věc. Na biblické škole měl každý student svou vlastní schránku a každodenně v deset hodin dopoledne, potom co přicházel pošťák, jsme utíkali ke schránkám a zjišťovali, co kdo dostal. Stále si pamatuji na to, jaké to bylo, když jsem celý rok nedostal od nikoho ze sboru dopis. Je pravda, že jsem jezdíval každý víkend domů, ale přesto mě to hodně mrzelo. Na druhou stranu jsem si od některých svých přátel ze sboru nechal napsat malé lístečky se vzkazy, které jsem si pověsil nad svůj pracovní stůl a které pak pro mě byly velkým povzbuzením. Nebo se může udělat to, co jsem vyrobil já jedné své kamarádce na Vánoce. Do krásné krabičky od čaje jsem naskládal hromadu papírků, na kterých bylo napsané, kým je v Kristu, co pro ni Bůh ale i její přátele udělali, apod. Daroval jsem jí to s tím, že když jí bude smutno, může si v krabičce zalovit a vytáhnout si něco na povzbuzení.

Ještě bych zde chtěl uvést jedno z nejsilnějších povzbuzení, jaké jsem kdy v životě zažil. Když jsem studoval na biblické škole v Kolíně, tak můj ročník připravil našim druhákům k ukončení jejich studia dárek na rozloučenou. Každý dostal arch čistého papíru a jeho spolužáci mu měli napsat něco povzbudivého. Už předem jsem tušil, že bude dobrá věc, ale skutečnost předčila mé očekávání. Po několika dnech jsem dostal svůj arch popsaný vzkazy od kamarádů. Některé z nich byly formální, ale většina byla upřímná a pro mě velmi šokující. Někteří lidé, kteří pro mě byli vzorem, mi napsali, že i já jsem pro ně byl vzorem. Tento list je pro mne velkým pokladem a ještě i dnes, když mě přepadne nějaká chmurka, tak po něm sáhnu a pro povzbuzení si ho přečtu. Někteří lidé mi tam udělali grafiti, jiní nakreslili obrázky, napsali vtipy, perličky ze života, ale hlavně popsali to, čeho si na mě váží. Abych pravdu řekl, první rok na škole v Kolíně pro mě byl balzámem na mé sebevědomí. Mi druháci mi pomohli vstoupit do služby a vážili si mě, i když jsem byl duchovně i fyzicky mladší a podstatně nezkušenější. Z toho všeho, co mi napsali, chci uvést básničku, kterou Jožka složil přímo pro mě:

Proč říci ne, když můžeš říci ano.

Ty do rukávu si nikdy neschovej, co Bohem Ti bylo dáno.

Ďáblu řekni ne

a Bohu ano!

Plnými hrstmi rozdávej to,

co ti bylo darováno.

Vždy řekni hříchu ne

a pravdě ano!

5. F     Tvář

Víte o tom, že obličej je poměrně nejbohatším sdělovačem neverbálních zpráv? Obličej se rozděluje na dvě části. Je to dolní část obličeje (od nosu dolů), kde se především projevuje úsměv, smích a také tak zvaný kyselý úsměv a horní část obličeje, která sděluje těžké subjektivní stavy (strach, nejistota, obavy). A nakonec tu ještě máme oči, kterou jsou z hlediska neverbální komunikace tím nejdůležitějším, co je možno v obličeji pozorovat. U pohybů očí se sleduje, kam se člověk dívá, kdy se tam dívá, jak dlouhou se tam dívá, jak často se tam vrací, kam se díval předtím, než se dívá na určitý terč a kam se dívá potom. Také sem patří pohledy z očí do očí, což je emocionálně mimořádně nabitý kontakt. Přitom se můžeme zajímat o to, jak daleko jsou partneři od sebe, kdo se první díval do očí toho druhého, kdo dříve ucukl a podíval se stranou, jak dlouho kontakt trval, apod. Můžete si to někdy zkusit, až se budete s někým něco vyřizovat z očí do očí.

Náš pohled nebo jen srandovní škleb může nejen zlomit tuhou atmosféru, ale i povzbudit toho druhého. Kdykoliv kážu, tak je pro mě velkou posilou, když v publiku sedí mí přátelé a kdykoliv se jim podívám do očí, tak vím, že za mnou stojí. Roderik, o kterém už jsem se zmiňoval, jednou vyprávěl své svědectví, jak se obrátil a řekl skvělou věc: "Jedna věc se změnila téměř okamžitě, když jsem přijal Pána Ježíše - zvedl jsem hlavu a začal jsem se dívat lidem do očí." A můžu říct, že Roderikův pohled je laskavý a zároveň velmi hluboký. Mnohokrát, když kázal, jsem viděl, jak se nám dívá do očí a čte si v nich jako v otevřené knize.

Možná, že jste čekali, že tady uvedu nějaké nové návody a bombastické nápady a místo toho jsem tady popsal věci, které většina z nás zná, ale, jak už jsem řekl na začátku této kapitoly, mým cílem bylo, povzbudit čtenáře i sebe samotného, abychom sami začali přemýšlet a vynalézat nové způsoby, jak druhé povzbuzovat.

6.         Závěr

V této práci jsem se zamýšlel nad tím, co to vlastně povzbuzování je, a odpověď jsem hledal v Božím slově i v psychologii, ale přesto jsem zůstal u svého původního názoru, že povzbuzení znamení někoho probudit z apatie, beznaděje a pomoci mu, aby se sám (s Boží milostí) pozdvihl k nové naději a začal opět běžet k cíli, který před něj Bůh postavil. Také jsme mohli objevit, že mladí křesťané mají problémy v mnoha oblastech svého života: vztah k sobě samému, vztahy k ostatním lidem a osobní vztah k Bohu, a právě v těchto oblastech potřebují velkou dávku povzbuzení. Potom jsem předložil jednu možnou šablonu toho, jak by mělo povzbuzení vypadat a co by mělo obsahovat. A nakonec jsme mohli uvidět, že povzbuzení může mít stovky konkrétních kreativních podob a vyjádření (například skrze skutek, slovo, dotek, čas, psané slovo a tvář).

V úvodu jsem mluvil o tom, že se chci učit povzbuzovat, a můžu upřímně říct, že tato práce mi v tom hodně pomohla a doufám, že bude přínosem i pro ty, kterým se dostane do rukou. Sám osobně jsem si uvědomil různé principy, které při povzbuzování platí, uviděl jsem, jak se na potěšování dívá Písmo a mohl jsem přemýšlet nad tím, jak konkrétně povzbuzovat mladé lidi u nás ve sboru. Ale především jsem si připomněl, že ze všeho nejdůležitější je láska. Pokud opravdu milujeme, pak víme jak, kdy, koho a proč povzbuzovat. Boží láska v našich srdcích je to nejdůležitější, co potřebujeme pro povzbuzování mladých křesťanů v našich sborech, abychom jim pomohli rozkvést do toho nádherného Kristova obrazu, ke kterému je Bůh stvořil.

Rád bych uvedl ještě jeden příběh ze svého života, který je hodně čerstvý. S týmem vedoucích mládeže jsme se letos rozhodli, že zorganizujeme náš první English camp. Pustili jsme se do práce a hned od začátku nás neustále potkávaly problémy. Přihlásili jsme se na ústředí KAM pozdě, a proto jsme dva měsíce nevěděli, jestli na nás vyjde nějaký americký tým. Potom jsme v březnu zjistili, že jsme omylem dostali špatný termín, který se křížil s jinou naší akcí. Až do půlky června jsem neměl dostatek českých služebníků, kteří by kemp organizovali. Kamarád, se kterým bychom měli společně organizovat celou akci, má málo času a proto všechno spadlo na mě. Reklama nezabírá a teď, ke konci června, máme pouze jednoho přihlášeného účastníka. Jak vidíte, je to docela náročná situace, ze které jsem hodně unavený a občas skoro až v depresi. Ale v tom všem mě moc povzbuzuje Martina, která koordinuje organizaci jednotlivých kempů. Zatím jsme spolu nikdy nemluvili tváří v tvář, ale kdykoliv s ní telefonuju, tak mě dokáže povzbudit. Dokonce si jen podle mého hlasu všimne, že jsem unavený nebo zdeptaný, což je pro mě neuvěřitelné, protože ani mí přátelé, kteří mě vidí, to na mně nepoznají (anebo to možná i poznají, ale nereagují na to). Při telefonování není čas na nějaké hluboké sdílení, ale i pár povzbuzujících slov a projevení zájmu o moje pocity je pro mě velmi cenné. Chtěl bych napsat, že po každém takovém povzbuzení se okamžitě všechna únava a skleslost ztratí, ale lhal bych. Někdy to tak opravdu je, ale spíš bych to popsal jako jiskřičku naděje, která přede mnou zazáří a dává mi naději, že ji Bůh někdy rozfouká v plamen. A za takovéto jiskřičky naděje si Martiny velmi cením, protože vím, že má na starosti několik kempů, má s tím tuny práce a přesto si v tom všem dokáže udělat čas pro lidi.

Nakonec bych chtěl položit jednu otázku pro sebe i pro čtenáře: "Když se věnujeme nejrůznějším akcím, povinnostem, úkolům, problémům, službě, máme čas si ještě všímat lidí? Co je pro nás důležitější - výsledky a programy nebo přátelství?" Protože, pokud jsou pro nás lidé opravdu cenní, pak pro nás bude jen dalším přirozeným krokem to, že je budeme povzbuzovat.

Nakonec, bratří: žijte v radosti, napravujte své nedostatky,

povzbuzujte se, buďte jednomyslní, pokojní,

a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. (2. K 12,11)

7.         Bibliografie:

ADAMS ALLAN: Křesťanské poradenství, Stáž KAM 2000/01

BURNS JIM: Nebojte se věnovat mladým

GALDA TOMÁŠ: Požehnané povzbuzování , Vyučování na mládeži v AC Val. Mez. v červnu 2000

HASMANDOVÁ EVA: Informační listy AC Valašské Meziříčí

HLAVAČKA LUBOŠ: Křesťanská pedagogika, Seminář na VOŠMT 1998/99

HURTA DAN: Strategie Kristovy služby, Stáž KAM 2000/01

KŘIVOHLAVÝ JARO: Já a Ty aneb o zdravých vztazích mezi lidmi, Avicenum, 1977

MALINA MICHAL: Milost v životě, Pracovní den týmu KAM 2000

NOVOTNÝ ADOLF: Biblický slovník, Kalich, 1956

PATTY DAVE: Efezským, Stáž KAM 2000/01

PITCHER ANDREA: Čtyři pohledy na člověka, Stáž KAM 2000/01

ŠTURC MILAN: Evangelizace mládeže, Seminář o práci s mládeží, Seč 1998

WILKINSON BRUCE: Sedm zákonů učitele, Stáž KAM 2000/01