Galdíci

O této knize jsem slyšel mnoho dobrého, ale k tomu, abych si ji přečetl, mě přiměli dva lidé. Petr G (koordinátor práce s dětmi a mládeží v mém sboru) byl velmi zasažen horlivostí Billa Wilsona a jeho nasazením pro službu a Petr H (jeden z bývalých učitelů na KAMu) po přečtení této knihy začal přehodnocovat svou službu a znovu si uvědomil, že nejdůležitějším předpokladem pro službu je láska k Bohu a k lidem, kterým sloužíme. Díky nim a mnoha dalším jsem se těšil, že si tuto knihu přečtu a mohu říct, že jsem nebyl zklamán.

Čí je tohle dítě? To je otázka, která se prolíná celou knihou. Samotný Bill Wilson byl ve čtrnácti letech dítětem, které jeho rodiče opustili a nechali ho osamělého uprostřed města. Po třech dnech si ho všiml jeden křesťan, který si položil otázku: „Čí je tohle dítě?" Postaral se o Billa a poslal ho na křesťanský tábor, kde se obrátil. Za několik let vystudoval biblickou školu a začal vést nedělní školu pro děti. Během léta zorganizoval dětskou stanovou evangelizaci a pak děti dodávkou svážel každou neděli do nedělní školy. Na velikonoční neděli přijelo asi sto dětí a služba dál rostla. Přestěhoval se do jiného sboru a během pěti let tam autobusová služba vyrostla na 2000 dětí na shromáždění. Ale přestože měl fungující službu, předal ji jiným a sám se přestěhoval do Brooklynu v New Yorku, protože si neustále kladl otázku:"Čí jsou děti v ghetech?". Po prvním roce to chtěl vzdát, protože nezískal žádné vhodné prostory, a dokonce službu ukončil, ale nakonec ho Bůh vrátil a postaral se o něj. Po mnoha letech tvrdé práce nyní chodí na „nedělní školu", která probíhá v sobotu, více než 22 000 dětí. Styl práce Metro Church v Brooklynu se rozšířil asi do 500 měst Severní Ameriky a do mnoha států po celém světě, kde Metro Church organizuje semináře a vyzbrojuje služebníky pro práci s dětmi.

Velmi mě šokovala situace ve vnitřních městech v USA (ghetech). Vždycky jsem měl představu, že Amerika je zemí splněných snů a všichni její obyvatelé žijí v nadbytku. Proto mě překvapilo, že v amerických velkoměstech žije více než 30% populace pod oficiální hranicí chudoby. Například ve vnitřních městech New Yorku je asi 60-70% nezaměstnanost, 80% školáků nedokončí školu, ročně je zaznamenáno více než 24 000 hlášení o zneužití dětí. V těchto oblastech žijí převážně černoši, hispánci a jiné národnostní menšiny. Ceny bytů v ghetech jsou mnohonásobně navýšeny a proto v jednom bytě bydli i několik rodin. Šíří se zde epidemie AIDS, narkomanie a alkoholismu. Každých šest minut někde proběhne loupež. Lidé zde jsou vězněni strachem, beznadějí, pocitem méněcennosti a nedostatkem správných vzorů. Většina z nich se z gheta nikdy nedostane.

A právě na takovém místě funguje Metro Church. Každý týden probíhá nedělní škola, která je ale naprosto odlišná od klasických besídek, kam chodí jen děti křesťanských rodičů a často jen kvůli svým rodičům. Na shromážděních v Metro se vždy sejde několik set dětí od pěti do dvanácti let. Většinou se začíná rychlými pohybovými písněmi, následují hry a opakování minulé lekce a nakonec jasné poselství, které je co nejvíc jednoduché a ilustrované. Děti přijíždějí i odjíždějí v autobusech, které je vyzvednou v jejich blocích. Řidiči autobusů mají za děti zodpovědnost nejenom během jízdy a během shromáždění, ale také je jedenkrát týdně navštěvují doma. Mimoto také fungují „pouliční nedělní školy", což jsou speciálně upravené dodávky s ozvučovací aparaturou, které lze rychle rozložit na malé pódium a přímo na ulici předvést program nedělní školy.

Bill Wilson v knize popisuje příběhy některých dětí. Jednou například odvážel děti domů z nedělní školy, až mu v autobuse zbylo poslední - José. José byl neobvykle zamlklý a proto mu Bill nabídl, že ho dovede až ke dveřím. Ale ve svém poschodí se mu José vrhl kolem krku a řekl mu: „Já nechci jít domů!". Potom odhrnul tričko a na jeho břichu bylo nožem čerstvě vyryté slovo „José". Udělal mu to muž, se kterým právě žila jeho matka. Takových a i mnohem tragičtějších příběhů je v knize několik: Malá holčička, které krysa v noci ukousla spodní ret. Čtyřletý chlapec, který se setkal s Kristovou láskou, ale nakonec jej jeho vlastní matka ubila k smrti, dala do pytle na odpadky a vyhodila. Jedna matka v Bronxu držela svoji sedmiletou dceru na zemi, aby ji mohl znásilnit prodejce drog, výměnou za tři dávky cracku. Ale i zážitky některých služebníků jsou šokující. Na mnoho z nich se střílelo. Bill sám byl svědkem 21 vražd. Jednu vedoucí autobusu přepadli tři dvacetiletí chlapci, odvlekli do nejvyššího patra věžáku a znásilnili. Služebníci se často pohybují v oblastech, kam se policejní hlídky odvažují jen ve dne a ve tříčlenných hlídkách.

V této knize mne zaujalo mnoho příběhů i myšlenek, ale nejvíce jsem byl zasažen nadšením, horlivostí a sebevydáním lidí, kteří v Metro Church slouží. Tito pracovníci nebydlí někde na předměstí v krásných vilách, ale žijí v ghetu s těmi, kterým pomáhají. I Bill Wilson stále žije v Brooklynu a každou sobotu jezdí svou autobusovou trasu. Znám mnoho „křesťanských hvězd", které začaly svou práci mezi lidmi na ulici a když se jejich služba rozrostla, zcela se odcizili těmto lidem. Odstěhovali se do krásných vil a věnují se „úžasným" kázáním a vyučováním o tom, jak sloužit bezdomovcům a narkomanům. To, že Bill neudělal totéž, je jeden z důvodů proč si ho vážím. Služebníci v „Metru" každý den pracují od rána do noci: připravují programy, udržují budovu i autobusy, navštěvují děti a to všechno za mizivou finanční mzdu. Mají „posedlost" pro službu, touhu po získání duší a hlubokou péči o děti. Opravdu je milují. Dělají práci, která je velice fyzicky a psychicky náročná, těžká, upocená a nebezpečná. Při čtení této knihy jsem si neustále kladl otázku: „Kolik jsem ochoten obětovat pro službu? Jak velké je mé nadšení pro věc? Dělám to, co dělám, ze srdce nebo jenom protože bych měl?" Na příbězích dětí z gheta jsem si znovu uvědomil, jak moc lidé potřebují Krista a my jsme ti, kteří jim Ho mají přiblížit.

Také mě oslovilo, jak obrovský důraz se v Metro Church klade na osobní péči o jednotlivé děti a kolik úsilí a času jsou ochotni věnovat tomu, aby každý týden navštívili každé dítě alespoň jedenkrát. Pracovníci si uvědomují, jak moc jsou na nich děti závislé, a proto zdvojnásobují svůj výkon, aby jim mohli alespoň trochu pomoci.

Další z myšlenek, které mě nadchly, bylo deset principů pro službu, které Bill uvádí. Například: Být někým je důležitější, než něco dělat. Být věrný je důležitější než být úspěšný. Jestliže lidé neznají tvé nadšení, žádné nemáš. Ve svém životě budeš veden v paměti lidi jen pro dvě věci: kvůli problémům, které jsi vyřešil a kvůli problémům, které jsi způsobil. Jsou to myšlenky, které jsem už znal, ale nyní jsem jim porozuměl hlouběji.

Samozřejmě jsem narazil i na drobnosti, se kterými jsem nesouhlasil, ale nebylo jich mnoho a byly to opravdu jen drobnosti. Osobně se domnívám, že Bill klade příliš velký důraz na naplňování potřeb a příliš potlačuje vedení Duchem svatým, ale rozumím mu. Znám až moc křesťanů, kteří stojí celý život na místě a čekají na to, až jim anděl zatroubí do ucha. Ale na druhou stranu potřebujeme hledat konkrétní Boží cestu, protože Bůh často jedná poněkud "nelogicky" a zcela nadpřirozeně.

Kniha: „Čí je tohle dítě" je směsicí osobních zážitků Billa Wilsona, historie a popisu momentálního fungování Metro Church, Bilových výkladů Písma a příběhů jednotlivých dětí. Vše je psáno velmi jednoduchou, někdy až strohou, formou bez jakýchkoliv velkých slov nebo gest. Některé pasáže se mohou zdát příliš kruté a naturalistické, ale popisují pouze každodenní realitu života v ghetu. Z celé knihy vyzařuje touha sloužit, milovat a být vydaný dětem, které potřebují Krista. Já sám jsem byl touto knihou povzbuzen a zároveň napomenut. Vedla mě k zamyšlením nad mou službou, modlitbám a doufám, že to postupně povede i ke konkrétním změnám v mé práci.

Knihu: „Čí je tohle dítě?" bych doporučil všem, nejen pracovníkům s dětmi nebo s mládeží, ale každému, kdo chce sloužit svým bližním. Na závěr chci uvést, co napsal dvanáctiletý Vincent:

„Ve zprávách říkali, že je velice pravděpodobné, že dospívající černoch, jako jsem já, bude někým zastřelen - zvlášť v oblasti, kde bydlím. Říkají dokonce, že je mnohem pravděpodobnější, že za pár let u sebe budu nosit pistoli. Vůbec ale neví o tom, jak Bůh změnil můj život. Už od svých tří let jsem navštěvoval nedělní školu, kde jsem se učil o Bohu a o Jeho cestách. A rozhodl jsem se následovat Ježíše. Ne, nikdy mě neuvidíte, jak na někoho střílím z pistole. Nikdy! Protože, ať se už kolem mě děje cokoliv, já žiju pro Ježíše."

22. 1. 2001Stáž KAM Vsetín 2000/01 - Recenze knihy č. 2 - Čí je tohle dítě?; Bill Wilson; Postilla; 1999