Domů > ŠPEKULOVÁNÍ A KNIHY > Kniha - Lidský vztah jako součást profese

Kniha - Lidský vztah jako součást profese

V rámci své přípravy na přijímací zkoušku na Vyšší odbornou školu sociální jsem si jako doporučenou literaturu přečetl knihu „Lidský vztah jako součást profese" a můžu upřímně říct, že mě nadchla. Tato kniha je určena všem lidem, kteří pracují v pomáhajících profesích (například sociální pracovníci, pedagogové, lékaři, psychologové nebo zdravotní sestry) a k těmto profesím bych já osobně přiřadil i veškerou práci v církvi.

Tato kniha obsahuje mnoho rad a principů, které bych, bez jakýchkoliv úprav, doporučil každému vedoucímu mládeže. Celá kniha je přehledně rozdělena do devíti kapitol podle hlavních témat a některé z nich bych tady chtěl uvést.

Prvním tématem je, že u pomáhajících profesí klienti očekávají od pracovníků osobní přístup a zájem o nitro člověka, což od pracovníka v bance asi nikdo nepožaduje. Pomáhající zaměstnání může člověka hluboce vnitřně naplňovat, ale také ho může velmi vyčerpat a navíc sebou přináší několik paradoxů: Pracovník musí mít pochopení pro každého (pro nemocné, chudé, staré, postižené, nemorální), i když mu jsou nepříjemní. Navíc za svou lásku k bližním je finančně hodnocen a také se podle toho vyvíjí jeho kariéra.

Hlavním cílem pomáhající profese je pochopit vnitřní svět druhého člověka, který je jedinečný, velmi subjektivní, často složitý a hodně odlišný od toho našeho. Pomáhající (a to i křesťan) by neměl nic předpokládat ani odsuzovat (činy lze posoudit, ale hluboké vnitřní pocity moc posuzovat nejde), ale měl brát pocity druhé osoby velmi vážně a zajímat se o ně. A to je, podle mě, klíčové i v naší práci, pokud chceme opravdu pomáhat mladým lidem v našich sborech.

Dalším tématem je otázka, jestli máme klienta řídit nebo podporovat. Často i samotní klienti po nás chtějí, abychom je řídili, dávali jim rady a vedli je, ale z dlouhodobého hlediska je pro ně mnohem užitečnější, pokud učiní své vlastní rozhodnutí, kdy je poradce pouze podporuje, a v klíčovém okamžiku je možná trošičku popostrčí, aby udělali to, k čemu se sami rozhodli. Někdy je direktivní postup nutný - pokud máme málo času, klient je v akutní krizi, apod., ale nemusíme ho používat tak často, jak to děláme. Obzvlášť křesťanští pracovníci často sklouznou k tomu, že druhému člověku nalinkují postupy, biblické principy a vůbec mu nedají možnost udělat své vlastní rozhodnutí, čímž daného člověka činí závislým na tom, kdo ho vede. Při rozhovoru můžeme použít několik typů intervence do vnitřního světa druhého člověka: Instrukce (příkazy, rady), Komentář (co si pracovník myslí o klientově situaci a co přitom cítí), Otázky (což je téměř geniální způsob podpory), Rezonance (pouze zopakujeme klientův názor, aby si mohl utřídit své vlastní myšlenky a aby mohl prožívat, že mu někdo naslouchá a snaží se mu porozumět).

V další kapitole se mluví o citových úrazech, což velmi úzce souvisí s tím, co jsme se učili v křesťanském poradenství. Pro mě bylo skvělé srovnávat tyto dva pohledy, které jsou velmi podobné. Jedná se o citová zranění, která jsme utrpěli v dětství a kolem nichž jsme vybudovali tzv. charakterovou obranu, která tyto rány chrání. Ale přesto se někdy tyto rány znovu otvírají a my je můžeme přeskočit a ignorovat nebo si tyto pocity uvědomit, přestat je odmítat, přijmout je za vlastní, což je často bolestivé, a tím pomoci k uzdravení těchto ran. S tím souvisí myšlenka, že naším největším problémem není samotný strach a bolest, ale spíš strach ze strachu a bolesti. Je také zajímavé zamyslet se nad tím, jestli naše vnější křesťanství někdy neslouží jako charakterový krunýř, který vytěsňuje nepříjemné pocity. Znám mnoho křesťanů, kteří proto, aby jim zůstal image dobrých věřících, popírají své nitro a tím znemožňují Bohu, aby vstoupil i do této oblasti a uzdravil, co je zraněné a ztrápené.

Dalším důležitým tématem je určení hranic mezi klientem a pomáhajícím. Malé jednoleté dítě žije v úplné symbióze se svou matkou, ale už další rok se začíná osamostatňovat a během puberty se z něj stává autonomní jedinec. Ale právě během puberty se člověk začíná snažit o symbiózu v partnerství, která zpočátku v průběhu zamilovanosti funguje, ale trvale je neudržitelná. „Opravdová láska spočívá v tom, že se dvě samoty navzájem ochraňují, dotýkají a vzdávají si čest." řekl Reiner Maria Rilke. Při pomáhání je také nutné udržet si své hranice. Je totiž velký rozdíl mezi tím, kdy se zcela vnitřně ztotožníme s druhým a pak už mu nejsme schopni účinně pomoci, a empatií (vcítěním), kdy vnímáme, co prožívá klient, ale stále zůstáváme sami sebou.

Poslední oblast, kterou zmíním a která mě velmi zaujala, je praktický kontakt s klientem. V této části knížky je mnoho praktických rad pro poradenské rozhovory. Například by takovýto rozhovor neměl trvat víc než hodinu, ale tato hodina by měla být chráněna od veškerého vnějšího vyrušování a telefonátů. Pracovník by měl usilovat o vnímavý kontakt, kdy klient cítí, že mu věnujeme svou pozornost, zájem a nasloucháme mu. Při naslouchání nejde jen o to mlčet a poslouchat, ale naslouchání je něco velmi aktivního, kdy máme opravdový zájem o vnitřní svět klienta. V dnešní době je téměř zázrak, pokud nás někdo poslouchá a jen málokdo nás poslouchá a zároveň má o nás opravdový zájem. Při naslouchání bychom měli mluvčímu dát vědět, pokud jsme se ztratili nebo něčemu nerozumíme. Do rozhovoru nevnášíme nová témata, vlastní myšlenky a nesnažíme se interpretovat. Je dobré po každých desíti větách zopakovat hlavní myšlenku toho, co jsme slyšeli a ujistit se, že všemu rozumíme správně, protože takto mluvčí získává jistotu, že nejen nasloucháme ale také nás zajímá to, co slyšíme. Ale je také dobré dát klientovi vědět, pokud si z nás začne dělat kontejner pro své afekty.

Kniha „Lidský vztah jako součást profese" mě opravdu nadchla, i když jsou v ní i věci, se kterými nesouhlasím. Jedna celá kapitola se například zabývá lidským tělem jako zdrojem poznání lidské psychiky a zdrojem energie a většina názorů v ní stojí na bioenergetice a józe. Nevěřím tomu, že v lidském těle proudí nějaká tajemná energie, kterou lze za pomoci speciálních cviků vyvolat, i když je pravda, že psychika souvisí úzce s lidským tělem a je to asi mnohem víc než často přiznáváme. Mě samotnému kniha velice pomohla v oblasti naslouchání, zájmu o vnitřní svět lidí, kterým sloužím a také se začínám snažit lidi více podpírat, vést je skrze otázky, citlivé přijetí a naslouchání než jen skrze strohé příkazy a rady.

Tuto knihu bych doporučil každému, kdo slouží v církvi a opravdu se snaží pomáhat svým bližním.

18. 6. 2001 - Stáž KAM Vsetín 2000/01- Recenze knihy č. 4 - Lidský vztah jako součást profese; Karel Kopřiva; Portál; 1999