Galdíci

V roce 2000-01 jsem studoval Stáž Křesťanské akademie mladých (KAM), což je devítiměsíční výcvikový program pro křesťanské pracovníky s mládeží. A právě s KAMem jsem tenkrát absolvoval čtyřdenní studijní výjezd na základny NATO.

Americké vojenské základny

Asi většina z vás ví, že na konci druhé světové války obsadila východní Německo Rudá armáda a na západě zůstala spojenecká vojska, ale už ne všichni ví, že i po sjednocení žije v Německu více než sto tisíc amerických vojáků i se svými rodinami. Bydlí na vojenských základnách, což jsou obrovské komplexy, kde se nenachází pouze tanky, děla, skladiště, kasárny, ale i obytné domky pro vojáky s rodinami, obchody, kina, restaurace, kostely, základní a střední školy. Samozřejmě se tam mluví pouze anglicky, platí v dolarech a zboží se dováží bez cla přímo z USA. V podstatě je to taková malá Amerika uprostřed Německa. Na dvou takových základnách jsem byl - v Baumholderu a Heidelbergu. A byla to pro mě velká zkušenost.

Hospitality House

Jedním z největších problémů vojáků na těchto základnách je jejich oddělenost od okolního světa. Vojáci samozřejmě mohou jezdit do okolních měst a bavit se tam, ale mají velké problémy s jazykem, protože většina Američanů se i po několika letech služby v Německu nenaučí německy, navíc Němci jsou opravdu jiní než „Amíci", takže nakonec vojáci většinou zůstávají hlavně na základně. A právě proto založili vojenští kaplani a misionáři „Hospitality houses". Jsou to obyčejné civilní domy mimo základnu, kde bydlí alespoň jedna misionářská rodina a kam mohou vojáci chodit, když mají volno. V jednom takovém domě jsem strávil dva dny a byl jsem nadšen. Velká kuchyň, prostorný obyvák s jídelnou a společenská místnost byly od rána do večera plné vojáků i civilů, křesťanů i „nekřesťanů". Kdokoliv chtěl přijít, přišel, a kdo chtěl odejít, odešel. Lidé jedli, bavili se, hráli různé hry, někteří si přišli pro pastorační pomoc, jiní jenom na pokec a další přišli připravit společný výlet. Dokonce v neděli byl celý sbor pozván na oběd i se svými přáteli, a oni opravdu přišli. Na oběd se sešlo přes padesát lidí. Manželé, kteří tento Hospitality house spravují, jsou skvělí lidé s otevřeným srdcem pro druhé a i díky nim je celý dům naplněný příjemnou a přátelskou atmosférou, která nahrazuje vojákům domov.

Černošské bohoslužby a nedělní škola

V neděli jsme se zúčastnili bohoslužeb v kostele, který stál uprostřed základny. Ranní shromáždění, na které nás pozvali naši hostitelé z Hospitality House, bylo poklidné s jednoduchými chválami a biblickým kázáním. Po bohoslužbách jsme se jeli podívat na nedělní školu, což je nedělní vyučování Bible nejen pro děti. Konalo se v prostorách základní školy, kde se nejdříve všichni shromáždili, společně se modlili a pak rozešli podle věkových kategorií (dospělí, dospívající, děti) do různých tříd a sálů. Celkem to mohlo být dvě stě až tři sta lidí a 99% z nich byli černoši (skoro jediní bílí jsme tam byli my z České republiky). Po vyučování jsme se vrátili do kostela na černošské bohoslužby. Začalo se svědectvími, kdy vždy někdo povstal a začal vyprávět, co zažil. Tak se vystřídalo aspoň patnáct lidí, kteří se pak modlili a děkovali Pánu. Následovaly chvály, které mě trochu šokovaly. Za prvé se zpívaly černošské gospely místo klasických chval. A za druhé, chválící skupinka se skládala z chóru (asi osm černošek ve fialových hábitech s bílými „bryndáčky" pod krkem) a jedné bicí soupravy. Očekával jsem, že na černošských bohoslužbách budou bicí, ale nečekal jsem, že tam budou jenom bicí! Bohužel jsme museli odejít v půlce chval, aby nám nevystydl oběd. Uvědomil jsem si, že Bůh má opravdu smysl pro humor. Kdyby mi někdo před třinácti lety řekl, že za třináct let budu uprostřed západního Německa na americké vojenské základně NATO na křesťanských černošských bohoslužbách, asi bych se mu vysmál, ale Bůh je ten, kdo se směje naposled.

Americká mládež v Heidelbergu

V neděli večer se několik KAMáků jelo podívat na jinou základnu do Heidelbergu na mládež. Probíhala v rohu velkého sálu, kde stálo malé pódium a v půlkruhu kolem něj byly postaveny sedačky, kde sedělo asi padesát teenagerů. Asi pět až deset z nich byli nevěřící. Chvály byly lazeny někde mezi worshipem a jemným rockem a vnímal jsem na nich Boží pomazání. Trošičku připomínaly skupinu „Delirious?". Ale to, co mě uchvátilo, byla bubenice, která hrála před publikem teprve podruhé nebo potřetí. Některé skladby zvládla skvěle, ale často se taky ztratila a trochu zmátla celou skupinu, a přesto ji ostatní hudebníci i celý sál podporovali. Její odvaha:"Jdu do toho a dám tomu všechno a pokud něco pokazím, nevadí, nic strašného se nestalo, budu to zkoušet dál!" i postoj posluchačů mě nadchly. Po chválách jsme se rozdělili do skupin po osmi a diskutovali jsme o tom, co je pro nás domov, jak často se stěhujeme (průměrný Američan se za svůj život přestěhuje aspoň patnáctkrát), co je pro nás synonymem pro slovo domov, atd. Pak následovalo krátké kázání o našem nebeském domově. Na této mládeži jsem se hodně naučil, ale nejvíce mě požehnalo setkání s jejím vedoucím - Jefem. Měli jsme možnost s ním několik hodin mluvit a poznali jsme, že to je člověk jasně nasměrovaný za Kristem a zapálený pro mladé lidi a pro službu jim. Je skvělé vidět člověka, který je nadšený ze služby i po mnohaletých zkušenostech a to i tehdy, když ne všechny tyto zkušenosti jsou příjemné.

2001 Článek do Informačních listů AC Valašské Meziříčí