Galdíci

Před třemi lety jsem absolvoval stáž Křesťanské akademie mladých a v rámci nejrůznějších seminářů jsem měl možnost vyslechnout i přednášku o Postmodernismu od Davida Nováka. Toto téma mě opravdu zaujalo. Především se chci zamyslet nad tím, jak se postmoderní člověk dívá na pravdu, protože pravda formuje náš světový názor, jehož součástí jsou i naše etické normy a výsledné chování.

Nejdříve je ale nutné položit si otázku: "Co je to postmodernismus?" Na to neexistuje žádná úplná odpověď a přesná definice, vždyť samotné slovo POST - MODERNISMUS (po-modernismu) ho definuje jako něco, co už pominulo. Jednou z hlavních myšlenek postmodernismu je, že tak jako si každý čtenář vykládá pasáž knihy jinak než jiný čtenář, stejně tak každý poznávající subjekt čte různě skutečnost, se kterou přichází do styku. Neexistuje žádný jednotný význam, žádný transcendentní střed veškeré skutečnosti. Postmoderní světový názor pracuje s chápáním pravdy založeným na společenství. Tvrdí, že to, co přijímáme jako pravdu, i to, jak se na pravdu díváme, je závislé na společenství do něhož patříme. Dále postmoderní názor tvrdí, že tato relativita sahá za naše vnímání pravdy až k její podstatě - "Žádná absolutní pravda neexistuje a pravda je podmíněna společenstvím, kam patříme." Lidé postmoderní doby si výrazně uvědomují důležitost společenství, společenského rozměru existence. Domnívají se, že pravdu tvoří základní pravidla, která napomáhají osobnímu blahu ve společenství a blahu společenství celého.

Postmodernismus si velmi všímá kulturní různosti - eklekticismu. Rozmanité a navzájem si odporující prvky postmoderní společnosti nespojuje v jeden celek žádné ohnisko. Zmizela společná měřítka, na která by se lidé mohli odvolávat ve snaze posoudit myšlenky, názory nebo volby životního stylu. Postmoderní lidé už nejsou přesvědčeni o tom, že jejich svět má nějaký střed a že by lidský rozum mohl pochopit logickou strukturu okolního světa. Žijí ve světě, kde zmizel rozdíl mezi pravdou a fikcí. Stali se sběrateli požitků, přechodných, pomíjivých obrazů, které vytváří a pěstují nejrůznější sdělovací prostředky.

Jaký tedy mají lidé postmoderní doby světový názor? V určitém slova smyslu by se dalo říct, že nemají žádný. Postmodernismus nahradil poznání výkladem. Tvrdí, že nežijeme ve světě, který existuje, ale spíš si svět vyváříme pomocí pojmů, které do něho přinášíme.

Postmoderní způsob poznávání pravdy tedy stojí na dvou základních předpokladech:

1) Všechna vysvětlování skutečnosti lze chápat jako užitečné výklady, které ale nejsou objektivně pravdivé.

2) Nemůžeme vyjít mimo rámec toho, jak sami vykládáme skutečnost, a proto stále zůstáváme svázání se svou subjektivní zkušeností a vnímáním.

Shrnuto, podtrženo - Nemáme možnost dobrat se objektivní pravdy. A navíc existenci objektivní, absolutní pravdy postmodernismus popírá. Stačí, když se podíváme na vztah postmodernismu k metapříběhu. Příběh nebo systém příběhů, které by přinesly oprávněnost a zákonnost do světa (ať už tím máme na mysli Boha pro křesťany nebo rozum pro modernisty) postmodernisté odmítají, kvůli jeho snaze vytvořit jednotný střed a jeho osobování si svrchovaného postavení. Toto všechno jsou tvrzení postmodernismu a já bych rád vůči některým postmoderním myšlenkám týkajících se pravdy, zaujal osobní postoj.

1) Pravda je názor

Když se s lidmi bavím o náboženství, tak většinou slyším typické, postmoderní prohlášení, že není důležité, čemu nebo v jakého Boha člověk věří, hlavní je, aby to myslel upřímně. A stejné je to s většinou duchovních a morálních problémů. Pokud má někdo nějaký názor a je o něm opravdu přesvědčený, tak má svou subjektivní pravdu. Dnes už neexistuje nic natolik zvráceného, abychom nemohli odněkud přivést nějakého profesora, který by to dokázal ospravedlnit. Já osobně jsem ale přesvědčen, že v každém člověku existuje určitý mravní kodex, který sice můžeme potlačit, ale přesto v nás stále bude, protože je odleskem určitých absolutních hodnot, které existují nezávisle na nás.

Je také zajímavé všimnout si určité schizofrenie u postmoderního člověka. V oblastech duchovních a filozofických popírá absolutní hodnoty a existenci určité absolutní reality, ale v praktickém životě (v oblastech, na kterých mu opravdu záleží) je jeho chování velmi realistické a logické. Kdyby například do bytu dnešního postmodernisty vešel cizí člověk a chtěl tam začít bydlet, protože to je jeho vnitřní přesvědčení, asi by s ním majitel vyrazil dveře. Ani se nikdo nesnaží při řízení automobilu přesvědčovat stromy, že neexistují, že nejsou reálné a že jimi tudíž může v klidu projet. Líbí se mi prohlášení Davida Nováka, že „pravda (skutečnost) je prostě to, do čeho narazíte, když se rozběhnete."

A ještě jedna poznámka k tomuto bodu. Postmodernismus víceméně tvrdí, že žádná absolutní pravda neexistuje, ale toto tvrzení je bráno z úplně stejné pozice, jako by to byla absolutní pravda.

2) Posun od racionality (struktury) k iracionalitě

V dnešní době lidé přestávají používat klasickou logiku. Například už dnes nikomu nedělá problém obcházet jeden ze základních principů logiky - princip neprotiřečení. Něco ve stejné chvíli nemůže být a nebýt zároveň. Ale jak často kolem sebe slyšíme: "Tvůj názor je pravdivý. A názor tvého oponenta je také pravdivý. A ten třetí, který popírá úplně všechno, ten má taky pravdu." Kam se ztratila obyčejná selská logika?

3) Objektivní pravda se přesouvá k pragmatismu a toleranci

Jinými slovy, co je pro tebe dobré, to je tvoje pravda. Ale je to opravdu tak? Kolik už na zemi žilo bláznů, kteří si o sobě mysleli, že jsou vejce a bylo jim to i příjemné, ale stali se kvůli tomu opravdu vajíčkem? Byl jejich názor skutečně pravdivý? Asi těžko.

Postmoderní doba si z jednoho slova vytvořila obrovskou modlu a to je tolerance. Tolerance vůči různým názorům a především vůči těm, se kterými nesouhlasím, ale je zajímavé, že pak chybí tolerance vůči těm, kteří nechtějí být tolerantní. Přestáváme mít právo říct, že jsme přesvědčeni o jediné pravdě a že ostatní názory pravdivé nejsou. Takovéto prohlášení přestává být tolerantním. V okamžiku, kdyby někdo například veřejně prohlásil, že homosexualita je sexuální zvrhlost, tak by mu hrozilo soudní stíhání kvůli hanobení společenské menšiny. A tak ve jménu tolerance postupně přestáváme mít právo nesouhlasit s druhými.

4) Změna přístupu k pravdě jakožto velkému příběhu

Jak už jsem uvedl, postmodernismus nedůvěřuje a odmítá všechny velké příběhy, ale to je velmi paradoxní, protože toto prohlášení samo o sobě je velkým příběhem. Podle mého názoru je celý postmodernismus velmi paradoxní. Přes odpor vůči všem ideologiím se v pozadí postmoderního světa tiše vytváří obrovské ideologie. Mnoho názorů se stává celosvětově uznávaných a některé jsou téměř posvátné - tvrzení, že trh a peníze jsou nejdůležitější, postoj k homosexualitě, proti němuž je zakázáno oponovat, atd. Také se pomalu vytváří jednotný náboženský proud, státy se rozplývají ve velké nadnárodní celky, atd.

5) Stírá se hranice mezi realitou (pravdou) a iracionalitou (virtualitou)

Nejlepším příkladem je film Matrix, který naprosto skvěle vyjadřuje pocity postmoderního člověka, který si v podstatě nemůže být ničím jistý. Ale existují spousty příkladů z běžného života: internetové obchody, zcela volitelná identita, kterou si můžeme určit při chatování na internetu. Ale ještě běžnějším způsobem úniku z reality je televize. Lidstvo se opravdu posouvá do bodu, kdy přestane být viditelný rozdíl mezi skutečností a snem a většina z nás si asi zažila, jak jsou děsivé sny, při nichž nevíme, jestli se nám zdají nebo nezdají a nedokážeme se z toho probudit.

Vím, že tato práce velmi zasahuje spíše do sociologie, ale etika, filosofie a sociologie jsou vzájemně tak úzce propojené, že je jen těžko můžeme oddělovat. Domnívám se, že i teologie je velmi ovlivňována postmoderními názory, které jsem zde uvedl. Do jisté míry je to logické a neodvratitelné, ale pokud se křesťanství přespříliš přizpůsobí okolnímu světonázoru, pak podle mne ztrácí sílu a jasnost a stává se z něj jen hromádka pěkných morálních tvrzení, kterých je naše společnost přesycena.

Nechtěl bych v této práci  pouze kritizovat postmodernismus, protože si myslím, že má i světlé stránky (například jsme se přestali spoléhat pouze na svůj rozum a uznáváme věci, které nás přesahují), ale klíčová otázka je, jaké bude pokračovaní našeho příběhu, protože postmodernismus, podle mého názoru, není dlouhodobě udržitelný. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že se nacházíme v období po postmoderně. V každém případě lidé budou hledat pravdu, opravdovou skutečnost a buď ji najdou v nevyléčitelném romantismu (kdy se budou tvářit, že všechno je v pohodě) nebo se k moci dostane nějaký typ diktatury, která poskytne odpovědi na nezodpovězené otázky, nebo se stane něco úplně jiného. Ale já osobně bych si přál, aby lidstvo nalezlo pravdu, o které jsem přesvědčený, že existuje a je možné ji poznat.

VOŠSP - Předmět: Etika - Hledání pravdy a postmodernismus