Domů > ŠPEKULOVÁNÍ A KNIHY > První přikázání a tolerance

První přikázání a tolerance

„Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiného Boha mimo mne." Exodus 20, 2-3

Pro mnoho lidí je toto přikázání těžko přijatelné, protože staví člověka před volbu. Před rozhodnutí, které by se dalo hrnout slovy buď anebo. Buď Bůh Židů a křesťanů anebo nic. Není to fanatismus? Zvláště v dnešní době zřejmě ano.

V dnešní postmoderní době se stalo velmi oblíbeným a víceméně uctívaným slovo „tolerance" - „Buďme tolerantní a nevnucujme nikomu svůj názor, vždyť pravda je relativní a nikdo na ni nemá patent." Jedno z přijímaných hnutí dnešní doby je New age, které se snaží o toleranci, ba dokonce o spojení náboženství a náboženských praktik, budhismem začínaje, přes křesťanství a africkým šamanismem konče. Možná, že toto hnutí u nás není oficiálně známé, ale jeho myšlenky už máme hluboko zakouslé pod kůží, vždyť kolem sebe neustále slyšíme: „Je jedno čemu věříš, jestli je to Bůh, energie nebo příroda, hlavní je, abys to myslel upřímně. Vždyť cest k bohu je mnoho a bůh je jeden, jen se v různých náboženstvích různě zjevuje."

A v této postmoderní společnosti, která je možná už post-postmoderní, se Bible odvažuje tvrdit, že máme důvěřovat v jediného Boha, protože ostatní bohové jsou pouhé modly ze dřeva a kamení. Strašně netolerantní prohlášení, že? Ale co je to vlastně tolerance? Podle mého mínění je to svoboda vyjádřit vlastní názor bez nebezpečí, že bych za to byl pronásledován (ať už psychicky nebo fyzicky). Je to schopnost vyslechnout si názor druhého, bez toho, že bych daným člověkem potom pohrdl. Ale jaká je opravdu tolerance v naší kultuře? Můžeme prohlašovat opravdu téměř cokoliv - od zajímavých myšlenek a názorů až po absolutní nemorálnosti a zvrhlosti. Dnes už není problém i k té nejzvrhlejší a nejodpornější myšlence najít nějaké profesora nebo i teologa, který ji dokáže obhájit a rozšiřovat. Ale zvláštní je, že když přijdu s názorem, že jsem nalezl skutečnou pravdu a tvrzení ostatních jsou tudíž nepravdivá, tak se na mne okamžitě rozpoutá štvanice. Jsem nařčen z netolerance (i když jsem nikomu nic nevnucoval), z fanatismu, dogmatičnosti a náboženské zaslepenosti. V okamžiku, kdy se pozvednu proti ustálenému řádu, tak se mne tento řád snaží zlikvidovat nebo alespoň zkompromitovat a tak se sám stává zcela netolerantním, avšak to si nikdo nechce nepřipustit.

Lidé mne někdy obviňují ze zaslepenosti, ale já si kladu otázku, kdo z nás je opravdu zaslepený? Jsem to já, protože jsem se svobodně rozhodl pro Krista a proto jsem odmítl ostatní cesty, nebo oni, kteří ve své pýše o sobě tvrdí, že jsou zcela svobodní a nezávislí na nikom, a přitom je jejich myšlení zcela svázáno a vláčeno postmoderním světonázorem, který jim našeptává, že jen jeho názory a předpoklady jsou jediné správné.

Na začátku jsem se ptal, zda není fanatismus stavět člověka před volbu. Ale není volba jako taková mnohem čestnější způsob vyrovnání se se životem než jen způsob života „od všeho tak trochu". Být tak trochu křesťan, tak trochu budhista, tak trochu okultista, tak trochu věřit všemu. A to všechno pod heslem TOLERANCE. Není dnes tolik populární „od každého náboženství kousek" jen poplatnost době a strach před volbou? Upřímně řečeno, dnes už ani nikdo nemá odvahu stavit lidi před nějaké volby. Nikdo se neptá, co je dobré a co špatné, co je morální a co nemorální. A proč? Možná proto, že se naše kultura bojí opravdu upřímně hledat pravdu a klást si otázky, které by ji mohly znepokojovat.

Desatero, křesťanství a vlastně i samotný Kristus staví člověka před volbu. A jsem přesvědčen, že se nejedná o fanatismus ale o upřímné vyrovnání se se životem, život ve skutečné pravdě a odmítnutí „tak trochu" života.

VOŠSP 19.12. 2002 - Předmět: Křesťanská etika