Galdíci

Tvář, kterou toužil spatřit Mojžíš, ale bylo mu to odepřeno, byla zpolíčkována do krve (2.Moj 33,19-20). Trny, které Bůh seslal jako prokletí za lidskou vzpouru, měl teď sám ovinuté kolem svého čela. „Na záda s ním!“ jeden z vojáků zvedá kladivo, aby mohl přibít hřeb. Ale vždyť vojákovo srdce stále tluče, když připravuje odsouzencova zápěstí. Někdo ho musí minutu po minutě udržovat při životě, protože žádný člověk nemá sílu sám ze sebe. Kdo dává jeho plicím dech? A sílu buňkám jeho těla? Kdo udržuje pohromadě molekuly jeho života? Jen Syn- „jím všechno drží pohromadě“ (Kol 1,17). Oběť chce, aby voják žil. A muž zvedá kladivo k ráně… Pokračování zde...

Když se vojákova ruka pozdvihla, Syn si vzpomněl na to, jak s Otcem poprvé vytvořili centrální nerv lidského předloktí tak, aby v něm byl cit. Bylo to dokonalé dílo. Nervy fungovaly bezchybně. „Nahoru!“ Zvedli kříž. Bůh je v pouhé roušce vystaven cizím pohledům a dýchá jen ztěžka.

Ale tyto bolesti jsou pouhou přípravou na další, ještě větší hrůzu. Syn začíná zakoušet neznámý pocit.

Toho dne se kolem jeho srdce, nikoli kolem nosu, začíná šířit strašný, odporný zápach- živé exkrementy našich duší. Otcova miláčka obestírá zkaženost.

Jeho Otec! Musí takhle být před svým Otcem!

V nebi teď Otec povstává jako rozzuřený lev, natřásá svou hřívu a řve na ubohé zbytky člověka visícího na kříži. Syn ještě nikdy nezažil, aby se na něho Otec takto díval. Nikdy nepocítil ani závan Jeho horkého dechu. Ale řev otřásá neviditelným světem, a zatemňuje ten viditelný. Syn otcovy oči nepoznává.

„Synu člověka! Jak jsi to jednal? Vždyť jsi podváděl, otročil chtíči, kradl, pomlouval, vraždil, záviděl, nenáviděl, lhal. Ty jsi smilnil, neposlouchal, zpronevěřoval ses a rouhal ses. Tolika povinnostem jsi se vyhnul! Tolik dětí jsi opustil! Nikdo jiný nebyl tak lhostejný k ubožákům! Nikdo jiný se tak často nechoval jako zbabělec! Kdo jiný tak často znevážil mé jméno? Držel jsi vůbec někdy svůj ostrý jazyk na uzdě? Ty samospravedlivý ubohý opilče! To ty zneužíváš malé chlapce, prodáváš smrtící drogy, jsi členem gangů a vysmíváš se svým rodičům.

Kdo ti dal odvahu manipulovat volby, rozdmýchávat revoluce, mučit zvířata a uctívat démony? Má tento výčet vůbec konec?! Rozbíjíš rodiny, znásilňuješ panny, chováš se domýšlivě, provozuješ kuplířství, podplácíš politiky, podněcuješ nepokoje, natáčíš pornografii, přijímáš úplatky. Zapaloval jsi domy, plánoval jsi teroristické útoky, zakládal jsi falešná náboženství, obchodoval jsi s otroky- a v tom všem jsi se využíval a chvástal ses tím. Nenávidím na tobě tyto věci, hnusí se mi! Pohlcuje mě odpor ke všemu, co s tebou souvisí! Cožpak necítíš můj hněv?“

Syn je samozřejmě nevinný. Je ztělesněním bezúhonnosti. A Otec to ví. Ale tato Božská dvojice je zajedno, a tak se musí stát nemyslitelné.

S Ježíšem se bude jednat tak, jako by byl osobně odpovědný za každý hřích, který byl kdy spáchán. Otec sleduje, jak se poklad Jeho srdce, odraz Jeho samého, topí v bahně násobného hříchu. Boží hněv proti lidstvu nahromaděný za celá staletí náhle vybuchl směrem k Jedinému.

„Otče, Otče, proč jsi mě opustil?!“

Ale nebe je hluché. Syn zírá na Toho, kdo nemůže a nepokusí se vztáhnout k němu ruku nebo mu odpovědět. Boží trojice to tak zamýšlela. Syn to vydržel. Duch mu k tomu dal sílu. Otec odmítl Syna, kterého miloval. Ježíš, Bůh- člověk z Nazaretu, zemřel. Otec přijal jeho oběť za hřích a byl uspokojen. Záchrana byla dokonána.

Ukázka z knihy My dva spolu, Joshua Harris, str. 132-134